Kdo je pro nás ,,Ten pravý“ nebo ,,Ta pravá.“ Kdo je pro nás ta naše druhá polovina? Existuje vůbec?

Je třeba pochopit celkový chod naší existence. Je třeba pochopit, že duše, naše energie, je bezpohlavní a bereme na sebe pouze kabát, tedy tělo, a v něm se posouváme dále po naší karmické pouti.

S příchodem na tento svět většinou zapomínáme, s jakým úkolem jsme tady přišli. A týká se to i vztahů.

Spousta lidí řekne.

,,Já mám smůlu na partnery.“ Otázkou je, zda je to opravdu smůla nebo jen příležitost k duchovnímu rozvoji. Co když si máme s dotyčnými pouze něco dořešit, něčemu se naučit, odpustit si a jít dále.

Když mi můj duchovní učitel před lety řekl, že můj tehdejší sedmiletý vztah je jen přestupní stanicí, dívala jsem se na něj jako na blázna a myslela si, že to není možné. Byla jsem přesvědčena, že ,,on“ je ten pravý a ten, se kterým chci prožít celý zbytek života.

Pak jsem se začala vyvíjet a posouvat dále a navíc chápat, že tento svět je něco více než jen světem materiální. Bylo toho ve mně plno. Toužila jsem své pocity a poznatky za každou cenu s někým sdílet. A pochopitelně rozvíjet a probírat se svým partnerem. Přišlo však velké zklamání a nepochopení. Muž, který mi byl po boku celých sedm let, mi najednou připadal cizí. V žádném případě nechtěl cokoliv slyšet a dával přednost své zaběhlé životní jistotě. Všechno se ve mně bouřilo, nedokázala jsem pochopit, proč nechce na sobě pracovat a naslouchat mi. Začaly odumírat pomyslné jistoty a náš vztah také.

Ze dne na den jsem všechno opustila. Vzdala jsem se veškerého finančního zázemí, dlouho trvalo, než jsem se s tím vnitřně vyrovnala a opustila to, o čem jsem si myslela, že miluji a je pro mě vším. Na vztahové i materiální rovině.

Ještě jsem se nestačila vzpamatovat z tohoto vztahu a hned do mého života vstoupil další muž. A já se opět nechala pohltit růžovou iluzí lásky. Brzy však přišlo prozření. Potkali jsme se v době, kdy jsme si oba řešili pozůstatky své minulosti. Tahali jsme jeden druhého jako břemeno a došlo to do fáze, kdy jsme nemohli být spolu, ani bez sebe.

Jednoho dne jsem mu však sbalila věci a on mlčky odešel. Sotva se za ním zavřely dveře, myslela jsem, že mi pukne srdce samou bolestí. Věděla jsem, že cesta zpět nevede a  trpěla jsem neskutečným způsobem. Žila jsem v domnění, že člověk nemůže zůstat sám a potřebuje k sobě partnera. Když jsem ho však měla, jen jsem se trápila. Buď jsem žila v neustálé nejistotě a utvrzování, zda mě ten dotyčný dostatečně miluje nebo jsme se motali v kruhu vlastních problémů.

Skáčeme ze vztahu do vztahu a neustále hledáme náplast. Pak se stane, že to, co jsme si s předchozím dotyčným partnerem nedořešili a neuzavřeli v pochopení, odpuštění a lásce, budeme opět řešit ve vztahu novém. Týká se to pochopitelně i minulosti, tedy minulých životů.

Bojíme se samoty, nechceme být sami, společnost nám od malička vštěpuje, že musíme mít partnera, manžela a žít ve svazcích. Ale za jakou cenu?

Babička mi dodnes říká, že si nejsem schopna najít normálního chlapa, roky mi utíkají a brzy budu na rodinu stará. Chápu její postoj. Je to program, který jí byl dán. Ona ho pouze šíří.

Objevila jsem mnoho forem lásky, daleko krásnějších než jen mít a vlastnit.

Dozrála jsem k pochopení, že člověk by se měl naučit žít i sám. Rodíme se na této zemi sami za sebe a musíme se naučit čerpat ze svých vnitřních zdrojů. Jednoduše se naučit vycházet ze svého středu. Tedy rovnováhy.

Pokud nejsme v rovnováze, jakého přitáhnout do svého života partnera? Opět v nerovnováze. Naučíme-li se milovat a vážit si sami sebe, můžeme být milováni těmi druhými na stejně kvalitní úrovni.

O to je těžší odcházet ze vztahů, kde jsou již děti. Znám mnoho párů, které nebyly schopny ukončit vztah jen z tohoto důvodu.

,,Děti mého muže milují, to jim nemohu udělat, vzít jim otce,“ znějí častá slova.

Jak si můžeme být jisti, co je pro naše děti opravdu dobré? Ony velmi dobře cítí, když ve vztahu není něco v pořádku. Jsou silně napojeny na své rodiče, na matku především. Energeticky pak ani ony nejsou v pořádku.

Matka může být na venek šťastná, ale uvnitř trpí. Děti to cítí. Chceme-li pro naše potomky jen to dobré, proč udržujeme vztah na umělých základech? Chápu, někdy je to těžké.

Já si ve svém dětství prošla stejnou situací. Maminka udržovala manželství s otcem za každou cenu. Nás se nikdo neptal, co chceme my. Mnohokrát jsem si přála, ať od otce odejde, ale nikdy jsem to nevyslovila.

Pak jsem pochopila, že jsem si své rodiče vybrala já sama. Měli mě něčemu naučit.

Je třeba se na to podívat i z tohoto úhlu. Duše vašich dětí si vybraly právě vás. Měly přijít na tento svět, aby něco pochopily. A my taktéž.

Někdy nejsme schopni ze vztahu odejít napoprvé, i to se stává. Neustále se do něho vracíme. Může to být tím, že spousta věcí zůstalo otevřených, nepochopených a nedořešených. Opět dluhy, samé dluhy, ego bojuje a svádí boj s naší duší. Přesvědčuje nás o tom, co je pro něj správné. Potřebuje stále utvrzovat.

Teprve až dopadne poslední kapka a ukáže se, že dále to tak nejde, ustoupí. Křičí a pláče.

Lituje se a chce být litováno. Samo sebou i druhými. Opět chce ukojit věčnou nespokojenost. Nechce si připustit, že by to mohlo být jinak a volí jednodušší cestu.

Budeme tak dlouho potkávat určité partnery, budeme trpět, opakovat stále stejné chyby a žít v iluzi, že dotyčného milujeme, dokud nepochopíme podstatu skutečné lásky.

V mém životě byly vztahy s obrovskou intenzitou, a když vše skončilo, myslela jsem si, že skončil i můj život. A hle. Nyní za vše děkuji Bohu. Všechny vztahy mě posunuly o kus dále.

A třeba i to, že si dotyčná konkurentka ten svůj milovaný poklad nechala. Pak jsem měla možnost sledovat jejich vztah zpovzdálí a tiše se usmívat. Pochopitelně s láskou a pochopením. I když sem tam se ten červíček negáček taky vloudí.

Buďme k sobě upřímní. Chceme mít, chceme vlastnit, žijeme v iluzi. Milujeme a přitom často zaměňujeme lásku za vášeň a touhu.

Nedávno jsem projížděla anglickou krajinou a naskytl se mi naprosto úchvatný pohled na čtyři páry velkých dravců. Fascinovaly mě utvořené dvojice, letěli všichni v párech a zároveň od sebe udržovali určitou vzdálenost.

Partnerství by mělo fungovat jako tito létající dravci. Nebude jeden druhému při letu zasahovat do prostoru, ale přesto bude jeden o druhém vědět, i když budou od sebe na míle daleko.

Trvalo dlouho, než jsem to pochopila. Setkávám se s mnoha lidmi, kteří mají velice pěkné vztahy. Založeny na porozumění a důvěře. Není v nich místo pro ego a pro touhu vlastnit jeden druhého.

Tito partneři jdou ruku v ruce duchovním rozvojem a posouvají se společně dále. Jsou to, jak já říkám, krásné duchovní vztahy. Oba na sobě zapracovali již v minulosti. Vztahy za zásluhu, které již jen přirozeně plynou a jsou na vyšší vývojové úrovni.

Občas mě napadne, co když spousta lidí nemá mít v tomto životě žádného takového partnera? Pak můžeme milovat všechny bez rozdílu. Je jen na nás, nakolik jsme schopni opustit staré a nepotřebné, v odpuštění, lásce a vytvořit prostor pro nové.

Karmické vztahy velice bolí. Jsou provázány pouty minulosti a jejich odstřihávání je náročné a bolestivé. Někdo jich má za sebou méně, někdo více, tak jako v mém případě.

Říkám tomu karmické vztahové čistky.

Ohlédnu-li se zpátky, jsem nesmírně vděčná za všechny ty náročné vztahy plné bolesti.

Pokaždé jsem si myslela, že miluji, ale dívám-li se na to zpětně, byla to pouze forma sobectví.

Pouhá iluze lásky.

Říká se, že každý má někde tu svoji spřízněnou duši nebo polovinu. Musí jít ale vždy o partnera? Nemůže jím být třeba naše dítě, kamarádka nebo rodič? Zkusme se zamyslet i nad touto možností.

Právě jste si přečetli ukázku z knihy Karmická sinusoida – Z deníku regresní terapeutky