MARNOST NAD MARNOST

Už když jsem byl malý kluk, ptal jsem se sám sebe: „Jaký má můj život vůbec smysl?“

Narodil jsem se rodičům, kteří na mě vyvíjeli velký tlak. Čím více na mně tlačili a projektovali do mě své sny, to, čeho oni sami nedosáhli, unikal jsem. Do světa knih, do světa fantazie, do svých vlastních světů. Do přírody, do lesa, jedině tam jsem nacházel pochopení.

Nyní si pokládám otázky, proč mě nic nebaví? Proč mám problém vydržet u jedné činnosti? Pořád je ve mně strach, že se mi něco nepodaří, druzí mě odsoudí, budou se mi smát,“ uvádí Luboš mimo jiné do dotazníku.

Procházíme vzpomínky na dětství a uvolňujeme potlačené emoce – skrze křik, vztek a pláč. „Nemohl jsem se vztekat. Kdykoliv jsem chtěl, rodiče mi to nedovolili. Buď chlap – křičel otec. Tak jsem raději mlčel. Bál jsem se.“

Jakmile nastává úleva, ptám se Luboše, co cítí jeho duše.

„Cítí lítost a marnost,“ odpovídá.

„Proč tomu tak je? Běžte do zdroje té lítosti a marnosti. Vybavte si takovou vzpomínku, která je s nimi spojená.“

Po chvíli se Luboš rozvzpomíná a vypráví: „Jsem muž. Řezbář. Ano, pracuji se dřevem. Velice mě to baví, naplňuje. Cítím vůni toho dřeva a je to něco, co se slovy nedá popsat. I nyní miluji vůni dřeva. Mám rodinu, ženu, milující ženu a čtyři krásné děti. Pak se stalo něco…, přišla válka a po ní hladomor…, lidé umírají, jsou nemocní. Ani já nemohu svou rodinu uživit…. Nevím, co mám dělat, když vidím, že mé děti umírají…. I má žena, leží tam v posteli, podvyživená, utrápená… Už nechci vidět další své děti umírat, už nemám sílu jít dále…. Beru provaz a končím se životem. Už to nemá cenu. Cítím marnost nad marnost.“

V jakém rozpoložení Luboši opouští duše vaše tělo? S jakými pocity?“ ptám se.

„Právě ta marnost. Že to hezké nám někdo vzal. Že to, pro co mělo cenu žít, tak rychle skončilo. Cítím se stejně i teď. Ano, to je ono. Říkám si, proč mám začínat něco, když o to stejně přijdu.“

„Když se nad tím zamyslíte, jaké vám z toho života ještě plyne ponaučení Luboši. Co ty dvě děti, které jste tam nechal?“ nedá mi, abych nepoložila tuto otázku.

„Ty děti, nechal jsem je tam na pospas osudu…, ach to né, vzdal jsem to, byl jsem tak zbabělý, že jsem nepomyslel na ně. Viděl jsem jen svou vlastní bolest, jen své vlastní utrpení a bezmoc. Přitom kdybych v sobě našel trochu síly, přestal se litovat, mohl jsem tam být dále pro ně. Určitě mě moc potřebovaly…,“ pláče a celý se třese.

„Cítíte, že ještě existuje nějaký další život, kde jste prožíval pocity marnosti?“

 „Ano, určitě ano. Není to tak dávno, vidím se jako voják, ležím v zákopu, kolem nás lítají kulky, vedle mě leží ještě pár mých kamarádů, vojáků a vracíme úder. Jsou to hrozná jatka. Bože, to si nikdo nedokáže představit. Umírám. Ležím tam v tom zákopu, který je plný bláta a krve. Vedle mě leží všichni ti mladí kluci. Jsou tak mladí. Život měli před sebou. Mé poslední myšlenky patří mé rodině a mé drahé krásné přítelkyni.“

„Luboši, vraťte se v tom životě zpátky v čase, ještě do doby, kdy jste byl se svou rodinou.“

Luboš vypráví: „Bydlíme v jedné malé vesničce, tatínek má pilu, zpracováváme dřevo, cítím tu jeho vůni, zase tu vůni, kterou tak moc miluji. Přichází za mnou má dívka. Je tak krásná, ale dnes je nějaká smutná. Co se děje? ptám se jí. Ona odpovídá, že jejího bratra a otce odvedli dnes na frontu. Brzy mi tě také vezmou. Ano, odvedli mě. Musel jsem. A tak moc jsem nechtěl. Proč mám opustit to, co je mi tak drahé, co miluji, co mě těší a baví? ptám se sám sebe. Proč je svět tak zkažený, tak zlý, že místo, abychom tvořili svým dětem krásnou budoucnost, musíme umírat a prolévat krev v těch zatracených válkách?!“  Luboš křičí z plných plic a já ho nechávám křičet a plakat. Soucítím s ním. Není první člověk, který v regresi vypráví o životě, ve kterém cítil naplnění, ale zlá pachuť války zničila vše, co lidi činilo šťastnými.

Po chvíli se Luboš odmlčí a povídá: „Vůbec si v současném životě nevěřím. To je ten důvod, proč nedokážu u ničeho dlouho vydržet. Mám strach, že něco nevyjde, že se mi to nepodaří. Že mě o to hezké někdo nebo něco připraví. Proto raději nedělám nic.“

„Luboši, prošel jste si dlouhou reinkarnační poutí, mnoho jste pochopil, posunul jste se, vaše energie se zcela změnila vašim pochopením, nemyslím si, že byste měl v současném životě prožívat něco podobného. Je to minulost. Vezměte si z ní ponaučení a běžte dál. Už se neohlížejte.“

Pak pokračuji: „Co kdybyste navázal kontakt se svou duší a položil jí otázku, co by jí těšilo, co by jí dělalo radost a naplňovalo jí? Co by naplňovalo vás. Jaká činnost nebo tvorba? Po čem jste třeba toužil, když jste byl malý?“

„Vím to, vím to už dávno paní Ester. Je to právě ta vůně dřeva. Do lesa jsem utíkal, když jsem byl malý. Povídal jsem si se stromy. Z popadaných větví jsem vyřezával různé postavičky. Ale pak jsem toho nechal, protože jsem cítil, že je to k ničemu. Ano, byly to přesně ty pocity marnosti, co jsem cítil i v těch dvou minulých životech. A Bůh ví, kolik jsem takových životů prožil. A co by mě bavilo? Práce se dřevem.“

„Tak si to nyní představte. Běžte do té vize, že už se to děje. Už se dřevem pracujete a naplňte se těmi pocity. Nechte je prostoupit do celého svého těla, do celé vaší podstaty.“

Luboš se při té vizi usmívá. Není třeba, aby mi ji popisoval. Je důležité, aby si on sám v sobě uvědomil, že to je ta cesta, po které má jít. Cesta, kterou v minulosti opustil a nyní na ni má znovu navázat.

Luboš/ Znamení Střelec, Ukázka z knihy CESTY DUŠE V ČÍSLECH A ZNAMENÍCH

Meditační terapie pro znamení Střelce