Partnerská osudová čísla v mém životě / Úryvek z knihy
Ráda bych vás seznámila s mým příběhem, do kterého se promítaly, a stále promítají, významy jednotlivých partnerských osudových čísel.
Věřím, že vám i svou zkušeností přiblížím, že partnerská osudová čísla nemusí být určena jen pro partnery. Že je můžete používat i ve spojení sami se sebou, se svými dětmi, rodiči, ale i svými přáteli.
Pojďme tedy společně nahlédnout také do těchto vztahů.
Osudové partnerské číslo jedna
mě v mém životě trojky (jsem životní číslo 3) potkalo jen jednou.
Před pár lety jsem poznala ženu, která se stala na nějaký čas mou skvělou přítelkyní, rádkyní a průvodkyní. Měla životní číslo 7, takže jsme společně tvořily jedničku. A tato žena – sedmička mi pomohla v době, kdy jsem se velice ztrácela po rozchodu s mužem, který můj život silně ovlivnil. Tato žena – sedmička byla velice oduševnělá a dovedla mě k poznání, abych v sobě „probudila“ své ženství. Měla tu schopnost předat mi ve formě jemného a láskyplného učení, pochopení, jak být ženou s velkým Ž.
Uměla to. Sama jí totiž byla.
Osudové partnerské číslo dvě/jedenáct
On byl osmička a já trojka.
Láska na první pohled, velké jiskření, hluboké spříznění a duševní/duchovní porozumění.
Vztah trval téměř tři roky. První polovina vztahu byla hezká, jemná a plynulá, ovšem ta druhá procitla do citového vydírání – já jeho, on chtěl prostor a svobodu, a mě to tehdy nedávalo smysl. Oba jsme měli komunikační blok. Neuměli jsme otevřeně sdílet své pocity, tužby a přání. A přesně na tom to ztroskotalo. Dlouho jsme tento vztah ukončovali, ale jakmile jsme oba pochopili, dostali jsme se do kamarádské roviny, a tak je tomu i dodnes. Jsou z nás skvělí přátelé. Vzájemně se stále podporujeme a ctíme své cesty. Z partnerské nevědomé dvojky jsme došli do mistrovského přátelského vztahu jedenáct.
Osudové partnerské číslo 3
V jeho duchu se nese můj současný partnerský vztah.
Nebyla to zamilovanost. Bylo v tom více, než jen jiskření a podlomení kolen. Kdepak. Byla v tom vzájemná úcta a velké duševní porozumění. Na začátku vztahu jsme si prošli místo zamilovanosti obrovskými zkouškami. To nás neuvěřitelně posilnilo a posunulo. Dlouho jsem náš vztah před okolním světem tajila, protože mi bylo stydno přiznat, že je můj partner o celých sedmnáct let mladší než já. On devítka – stará, moudrá duše, která ví a nemá potřebu o mnoha věcech mluvit. Kreativní a tvůrčí jedinec (stejně jako já), který má „svou“ hlavu, ovšem se kterou často poletuje v oblacích. První partner, který mě láskyplně učí nastavovat sobě i druhým hranice. Učí mě „nemuset“, ale „chtít“.
A já ho na oplátku vedu k tomu, aby dotahoval věci a projekty do konce.
Oba se učíme otevřené komunikaci a naslouchání.
Nic si neslibujeme a víme, že pokud náš vztah skončí, život půjde dále a budeme čerpat z toho, co jsme jeden druhému předali. Krásnou a jemnou formou partnerského učení.
Osudové partnerské číslo 4
Potkali jsme se na ostravské Stodolní ulici v jednom baru. On krásný, namakaný, charismatický, já tehdy „barbínovsky“ roztomilá a atraktivní. Byl to přesně ten okamžik, kdy se vám podlomí kolena a svět kolem vás se zastaví. Sexuální extáze až do nebes.
Už jsme se od sebe nehnuli. Na dlouhých sedm let. On jednička, kamarádská, zábavná, společenská a ochotná.
Po šesti letech jsem si prošla velkou vnitřní krizí a deprese mě probudily k životu. Náš vztah zevšedněl. Toužila jsem po změně, on ne. Jemu vyhovoval klasický, povrchní, konzumní typ života a já toužila po potravě pro svou duši.
Vztah jsem ukončila já. On se k tomu neměl. Dodnes nelituji. Před nějakou dobou jsme se po mnoha letech potkali a z pár vět jsem vycítila, že si spokojeně stále sedí na svém „zaprděném“ místečku a je mu tak dobře.
Pokud se jedná o životní číslo jedna, byl jím ještě jeden z mých partnerů, který jako vichřice vletěl do mého života, obrátil ho vzhůru nohama, a zase z něj odešel. Zůstaly po něm jen stesk a prázdnota. Tvořili jsme rovněž osudové partnerské číslo 4. Tento vztah byl víceméně o souboji dvou jedinců, kde se střetly ega silných lichých čísel, já 3 a on 1, ovšem za našeho krátkého soužití jsme oba nic měnit nechtěli. Byli jsme prostoupeni strachy a pocity – vlastnit, mít a ovládat. Přesně tohle téma jsem si po jeho odchodu zpracovávala ještě dlouho.
Díky za tohoto jedničkového učitele.
Osudové partnerské číslo 5
Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, co v sobě mám?
Ještě než se dostanu ke svému pětkovému vztahovému příběhu, chci vám přiblížit můj vztah s lidmi, kteří mají životní číslo pět. Mám jich kolem sebe přehršle, už od malička. Pětky umí zrcadlit ostatním to, na čem by měli dotyční zapracovat.
Vzaly na sebe dost těžký úkol, ale jsou natolik silné, aby zvládly „obviňování“ druhých lidí z něčeho, kde oni sami mají problém.
Má sestra, bratr, pár mých kamarádů, a dokonce i maminka – pětky, mi to potvrdily mnohokrát. V jejich společnosti jsem se častokrát cítila jako u soudu. Dokonale mi ukazovaly přesně to, co jsem neměla v sobě dořešené.
Totéž se mi dělo i v pětkovém vztahu s mužem, který zatřásl celým mým tehdy dosavadním životem.
Byl to muž, jehož jsem považovala za muže s velkým M.
Jak velké štěstí mě konečně potkalo, říkala jsem si tehdy. Byl pozorný, milující, obětavý a snesl by mi modré z nebe. Ale jen do doby, než mě začal mít „jistou.“ Začal se projevovat despoticky, manipulativně a za pár měsíců se z něj vyklubal psychopat. Stala se ze mě zoufalá troska, která po sobě nechala šlapat a která hledala vinu v sobě. Tehdy mi přišla do cesty žena sedmička (o které píši na začátku tohoto povídání) a otevřela mi oči. Tento muž mi přišel ukázat, jak jsem na tom se svou sebedůvěrou, sebehodnotou a sebeúctou. A odkud jsem si tyto deficity přinesla až do svého vztahu. No, přece ze vztahu se svou maminkou, pětkou, které jsem se nikdy neuměla v důvěře postavit a jedině tak se náš vztah mohl s pochopením i nastavením zdravých hranic uzdravit.
A tak se také stalo.
Díky za tato báječná chodící pětková zrcadla. Dokážou nám totiž ukázat naše vlastní, potlačené, démony.
Osudové partnerské číslo 6
Můj tatínek tři a já tři. Milovala jsem ho a nenáviděla zároveň. Chtěl, abych v životě došla dále než on. Když nebylo po jeho, utahoval mi smyčku, která mě dlouhá léta dusila. Komunikace mezi námi vázla. Chtěl mě zavřít do své životní ohrádky a svým projevem mi dával najevo – žij tak, jak chci já. Neuměli jsme najít společnou řeč. Spousta mezi námi zůstalo nevyřčeno, i nyní, po jeho smrti. Avšak teď vím, že mě brousil jako diamant. Čím více mě chtěl korigovat, tím více jsem mu unikala. Čím více mě chtěl udržet na místě, já se hýbala dále. Vzpomínám na něj s velkou úctou a láskou. Byl mým velkým učitelem.
Osudové partnerské číslo 7
Ať počítám, jak počítám, žádný partnerský sedmičkový vztah jsem nikdy neměla. Ale sedmičkový vztah mám s jednou svou kolegyní, kamarádkou, která má životní číslo čtyři. Je to velice hloubavá bytost, která umí jít ve své terapeutické praxi až na dřeň. To z ní činí skvělou terapeutku. Umí si jako správná čtverka stát za svým a nespokojí se s jen tak nějakým vysvětlením. Dokážeme spolu hovořit dlouhé hodiny, rozebírat spoustu „problematických“ témat a oběma se nám dostává mnoha odpovědí, aniž bychom vyvíjely větší úsilí. Právě ona společná sedmička nám vytváří jemnou vibraci naladění na stejnou vlnu. Každá můžeme mít svůj úhel pohledu, který si vzájemně ctíme, a přitom v závěru zjistíme, že podstata je stejná. Pomáháme si, léčíme a uzdravujeme se navzájem.
Osudové partnerské číslo 8
Osmičku jsem měla hned s několika partnery, ale mám ji také se svými sourozenci a se svou maminkou.
Všichni byli, a jsou, více materiálně založeni a nechtěli o nějakém „duchovnu“ ani slyšet. Tak je tomu dodnes. Na začátku mé cesty seberealizace mě to velice trápilo a chtěla jsem jim „vnutit“ své zkušenosti, ve snaze jim pomoci, ale postupem času jsem pochopila, že tudy cesta nevede.
Abychom mohli společně souznít, je k tomu potřeba ctít jejich cestu a být jen pozorovatelem.
Osmička mě naučila stát ve svém středu, nenechat se pohltit duchovní a ani materiální rovinou a žít v jednoduchosti.
Osmičkový vztah měli spolu i mí rodiče.
Pokud bych měla v pár větách definovat jejich vztah, tak bych ho nazvala velice proměnlivým.
Odžili si a zakusili mnoho rovin.
Manipulaci, žárlivost, hádky, obviňování, závislost jeden na druhém, nepochopení, neupřímnost, finanční propady, rozpad vztahu, návrat i odpuštění.
V dobrém i ve zlém. „Dokud nás smrt nerozdělí.“
A tak se také stalo.
Osudové partnerské číslo 9
Má dcera je šestka a já trojka – máme společnou devítku.
Můj přítel je devítka, dcera šestka a já trojka – my tři máme také společnou devítku.
Tvoříme tak jakýsi komplexní celek.
Než jsme však došli k vzájemnému porozumění a otevřenosti, nějakou dobu to trvalo.
Vztah s dcerou:
Má dcera – životní číslo šest. Roztomilé a krásné stvoření.
Jejímu psímu pohledu člověk neodolá. Zejména ve chvílích, kdy si chce prosadit svou. Citová závislost a projevy „nikoho mezi nás nepustím, patříš jen mi“, byly do jejích pěti let dosti výrazné.
Nyní se společně učíme nastavovat zdravé hranice a nepovolit. Budovat si svůj vlastní prostor bez omezování, podmínek, manipulace a závislosti.
Naše společná devítka učí společné kreativitě, budování pevných harmonických základů a bezmezné důvěře.
Protože devítka je především o ní. O důvěře.
Více se dočtete v knize Partnerská osudová čísla
