Příběh pokračuje…
„Neodpoutávej se nikdy od svých snů! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.“ Mark Twain
25. listopadu 2014
Píši tyto řádky v podivném citovém a hormonálním rozpoložení. Událo se toho tolik. V podstatě vše navazuje na předchozí kapitolu mé poslední regrese, ve spojitosti s mými strachy a panickými atakami. V posledních pár týdnech jsem se cítila „divně“.
Nebylo mi špatně fyzicky, ale psychicky. Cítila jsem v sobě velikou rozkolísanost. Lenička mi poradila, abych všechny své strachy, které přijdou, soustředila do oblasti třetího oka. Pomáhalo to. V sobotu mi bylo stále nevolno a v napětí jsem očekávala menstruaci, která nepřicházela. Poprosila jsem Kamila, zda by mi šel koupit těhotenský test. Vyšel pozitivně. Má reakce byla rozporuplná, spíše zoufalá.
V posledních dnech jsem byla zcela rozhodnutá náš vztah s Kamilem ukončit. Ptala jsem se sama sebe, co teď. Zvládnu další dítě? Je ti teprve 18 měsíců. A co Kamil, bude mi oporou? Vždyť náš vztah je v troskách. I jeho reakce byla rozporuplná. A následně řešil spíše finanční stránku. Ovšem za pár hodin jsme oba pocítili radost a plánovali jsme naši společnou budoucnost s miminkem. Ty jsi však vyžadovala neustálou pozornost, jakoby ses cítila ohrožená.
V dalších dnech jsi měla neustálé záchvaty pláče a vzteku a byla jsi plná zlosti. V noci ses často budila ze spaní a křičela jsi. Nevěděla jsem si s tebou rady. Byla jsem vyčerpaná a zoufalá. V záplavě emocí jsem se svěřila se svým stavem pár blízkým lidem a ti se rozdělili na dva tábory.
Jedna strana hlásala, že je to pro mě dar, požehnání a že Bůh nikdy nenaložil na nikoho tolik, co by sám neunesl. Ty nebudeš sama, budeš mít sourozence, kterého potřebuješ jako sůl. Taktéž se naučíš přijímat mužský element ve formě sourozence, jelikož byli pevně přesvědčeni, že duše dítěte má mužskou energii. Také, že duše si mě a Kamila nevybrala náhodou. Kamil zářil a choval se ke mně jako ke královně.
Avšak druhý tábor naznačoval, že druhé dítě bude nad mé síly. Dlouho jsem se vzpamatovávala a regenerovala po těhotenství s tebou. Vždyť je to jen chvilka, co jsi začala spát celou noc. Chci znovu tohle všechno podstupovat, když jsi ještě tak malá a nenecháš mě vydechnout? A Kamil? Podle toho, jak se ke mně chová, to nemůže dopadnout dobře.
Má hlava se bouřila.
Co když to druhé dítě bude jiné? Porod též? Stále jsem cítila v sobě onu mužskou energii a v mém podvědomí jsem neustále slyšela vnitřní hlas, který říkal, že s Kamilem v tomto životě nemám mít žádné dítě. Co když se bude opakovat můj osud z oné první reinkarnace tady na Zemi? Může mě Kamil a to dítě dovést opět k mé vlastní záhubě? Nebo též naopak. Stmelí nás to a posune do jiné roviny.
Mé hormonální a emocionální rozpoložení mi též vysvětlovalo původ strachů a úzkostí. Proto jsem měla několik týdnů ony stavy. A na základě devítiletého cyklu jsem si uvědomila, že se historie programů opakuje, pokud v sobě opravdu něco nezměníme.
Letos, v roce 2014, mě dohnaly mé nehmatatelné strachy a panické ataky. A to v době tohoto těhotenství. V roce 2005 jsem trpěla taktéž silnými strachy. Brala jsem antidepresiva. Potkala svého tehdejšího učitele Radka Rovenského. Začal proces mé seberealizace. V roce 1996 jsem také trpěla strachy. A čekala své první dítě. Šla jsem na potrat. Necítila jsem se na to být matkou. V roce 1987 jsem nastoupila na druhý stupeň základní školy. Jelikož pocházím z malé vesnice a byla tam tehdy škola pouze pro čtyři ročníky, kde jsem se cítila velice dobře a klidně mezi prostými, skromnými a hodnými vesnickými dětmi, byl pro mě nástup do městské školy naprostým šokem.
Bylo to, jako by mě někdo vytrhl z bezpečí matčina lůna. Děti z města se nám, vesnickým, neustále posmívaly, byly divoké a vulgární, praly se a celý systém velké školy byl pro mě děsivý. O přestávkách jsem chodívala plakat na záchod a občas jsem i zvracela. Ovládaly mě šílené strachy a úzkosti. Na tuto vzpomínku jsem se upamatovala teprve před týdnem.
Bylo to, jako by mnou projel blesk.
Bála jsem se tehdy doma komukoliv svěřit. Tam byla „důvěra“ cizí slovo. Dodnes je program nedůvěry v mé rodině stále silný. Naše mamka, tvá babička, je plná obav a strachů, které na nás celý život přenášela. A snaží se je uplatňovat i praktikovat na tebe. Ovšem v tom se jí nedaří, jelikož ty sama jsi silná osobnost, vzpurná a svéhlavá. Tvá babička je veliký manipulátor. Všechny chce řídit, ovládat, kritizovat a kontrolovat. Motá se do vlastních lží.
Až po mnoha letech jsem pochopila, jak ovládá i tvého dědečka, mého otce. Neustále si stěžuje na tvého strýce Marka, mého bratra, ale následně se ho zastává.
Marek byl a je její milovaný benjamínek, na kterého jsme se sestrou nesměly ani zvednout hlas. Neustále byl podporován a vyzdvihován. Rodiče mu stejně jako mně a sestře vybrali vhodnou školu, dle jejich představ, kterou stejně jako my nedokončil. Dlouho žil na úkor našich rodičů. Nesamostatný, plný strachů, depresí a závislosti na alkoholu. Stejně jako v mém případě před léty. Matka však stále hledá chybu v nás, dětech. Je toho názoru, že pro nás dělali s otcem maximum. Ale my jsme nezodpovědní a je nám všechno jedno. Naše matka si pak zlost vylévá na ostatních a bratrovi se bojí cokoliv říci.
Minulý rok v létě mě tvá babička v alkoholovém opojení fyzicky napadla. Bezdůvodně. Byl to projev jejího zoufalství a vylila si na mně zlost jen proto, že je sama plná obav a strachu.
A tvůj děda, ten se vyloženě ztrácí před očima. Už několik let stagnuje. Jejich role se otočila. Nyní má karty v ruce ona.
Vím, že ji máš velice ráda, ona tebe taky, úplně se v tobě vidí, ale pozoruji, jak se tě svými postoji snaží manipulovat a ovládat. Vysílá na tebe své strachy. Dle jejího názoru tě málo hlídám, mám mít oči i vzadu a být stále ve střehu. Co kdybys upadla, zranila se, pořezala, spálila. Neříkám ti stejně jako ona „nelez tam, spadneš““, já neřeším to, že si nabiješ nos.
Důvěřuji ti. Stále dokola slýchávám „drž ji“, „spálí se“, „zadusí se“, „bude nemocná“, „nachladí se“, „polije se“. Ona si není vědoma, že právě tyto obavy v nás, dětech, spustily různé úzkosti a strachy. Stále žije v napětí a ve střehu. Možná i proto jsem byla svým způsobem od mala flegmatik a neřešila jsem ostatní. Přitom v hloubce programy určité kontroly v sobě mám.
Tvá babička z mého těhotenství vůbec radost neměla. Na nic se v podstatě neptala, když jsem jí tu novinu sdělila. „Má strach, abys nakonec nezůstala se dvěma dětmi sama,“ svěřila mi pak tvá teta Žaneta.
Ve slabé chvilce jsem se s její obavou svěřila Kamilovi. Byl nepříčetný a dotklo se ho to. Poslední pondělí bylo pro mě zlomové. Začalo to už ráno. Opět jsi s velkou radostí skákala po posteli a upadla jsi hlavičkou na topení. Byl to okamžik, nestačila jsem bohužel zareagovat. Držela jsem tě v náručí a plakala s tebou a hned jsem volala Kamilovi, aby pro nás přijel a odvezl do nemocnice. Naštěstí jsi měla na hlavičce jen pořádnou bouli, vyšetření nic vážnějšího neprokázalo.
Odpoledne k nám přišla na návštěvu má kamarádka Kája se svým synem stejně starým, jako jsi ty. Po jejich odchodu jsem byla totálně vyčerpaná a zničená. Zmáhala mě únava, ale lehnout jsem si nemohla. Bolelo mě celé tělo a bylo mi špatně.
Najednou mi přišlo toho malého človíčka, který se ve mně vyvíjel, velice líto. Vzpomněla jsem si na naprostý klid v těhotenství s tebou, ale také na výroky mých klientů z regresí. Rozpomínali se v terapii na svá prenatální období, zejména na to, jak se jejich unavená, těhotná maminka snažila věnovat staršímu sourozenci, který neustále vyžadoval pozornost. Na to, jak uléhala večer unavená, oslabená, bez energie po celodenním shonu.
Najednou mi přišlo líto vás obou. Tebe, jelikož se ti nebudu moci plně věnovat, a i toho malého, protože už nyní mu nemohu nabídnout klid. Tebe jsem si tolik přála a těhotenství si plně vychutnávala.
Kdyby ti bylo o pár let více, tak bych vůbec neváhala. Někdo by to mohl považovat za sobecké, ale mně to spíš přijde zodpovědné. U tebe jsem při pohledu na těhotenský test ani na okamžik nezaváhala. Prala jsem se o tebe s tvým otcem jako lvice. Stála jsem si plně za svým. Že si tě ponechám. A jeho k tomu nepotřebuji. Nic jsem neočekávala. Navíc tady je ještě má práce, která mě tolik naplňuje. Jak bych ji řešila dále. My dvě jsme důležité.
Ochuzovala bych nás obě.
A navíc z Kamila jsem cítila stále faleš a nejistotu. Řešil neustále finance. Má ještě závazky ke své dceři. A co bych přenesla na tohle nenarozené dítě? Ptala jsem se sama sebe.
Strach, pochybnosti, nedůvěru? Pokračovala bych v programu své matky. Přála bych si, předat ti to nejlepší, ráda bych s tebou cestovala, poznávala nové lidi, nové země. Tolik tlaků, které v sobě cítím. To nejsou postoje přijetí. Být těhotná je krásné, ale nedokážu se sebeobětovat. Navíc cítím, že ani mé stavy strachů a panických atak nejsou náhoda.
Jakoby se skrze plod do mě dostala Kamilova energie.
Co když to nejsou mé pocity a programy, ale jeho? I to dítě si pak může s sebou životem nést tohle zatížení.
Včera večer jsem poprosila dušičku dítěte za odpuštění. Svěřila jsem jí všechny své pocity i obavy. V lásce a odpuštění jsme se rozloučily. Cítila jsem, jak odchází. Poprosila jsem také své lůno o přirozený proces propuštění plodu v lásce a odpuštění.
Ráda bych, aby nemusel proběhnout umělý, lékařský zákrok. Nyní čekám, s láskou a přijetím.
————————–
Právě jste si přečetli ukázku z knihy Vztahová sinusoida – Více o knize se dočtete ZDE
