Sonda do hlubin mé duše / Rozhovor pro Hledající

Vaše knihy jsou velice osobní sondou do hlubin života, se kterými se setkáváte při regresní terapii. Povězte prosím, jaké okolnosti Vás k této nevšední technice dovedly.

V mých knihách dávám čtenářům nahlédnout nejen do příběhů svých klientů, ale také do mého vlastního života a dělím se s nimi o mé vlastní zkušenosti. A právě můj vlastní životní příběh mě dovedl k této technice, která mi pomohla rozuzlit a pochopit nejen to, co se mi v životě dělo, nalézt příčiny mých problémů, ale zejména pochopit sebe sama.

Regresní terapie mě navedla na cestu seberealizace a později i k pomoci druhým lidem na cestách jejich.

A jak vznikl popud k napsání knih? Žádali Vás o to klienti nebo to přišlo jaksi „zevnitř“?

Již od dětství jsem ráda psala a tvořila. Bavila mě literatura a historie. Byla jsem dítě „s bujnou fantazií“ a svým způsobem i „psycholog a psychoanalytik“ a tohle všechno přispělo k tomu, co dělám nyní.

Když začala fungovat sociální síť – facebook, a já již nějakou dobu pracovala s lidmi a měla ve své terapeutické sbírce mnoho příběhů, napadlo mě, předávat je dále formou krátkých článků. Následovaly pozitivní odezvy a lidé mi děkovali, že jim i touto cestou pomáhám mnohé pochopit.

A v tu dobu mě můj nejlepší přítel Igor dovedl k myšlence příběhy sepsat a přidat k nim i ten svůj vlastní, prostřednictvím knihy. A tak se také stalo. Jen mě mrzí, že se Igor vydání mé první knihy Karmická sinusoida nedočkal. Zemřel při tragické autonehodě těsně před jejím vydáním. Velice mě to zasáhlo a knihu jsem, ještě než šla do tisku, doplnila o kapitolu „Smrt mého nejlepšího přítele.“

Tímto mu ze srdce děkuji. Bez něho by má první kniha vůbec nevznikla. A ty další také ne 🙂

Doufám, že správně předpokládám, že Vy osobně jste zažila tolik, že o reinkarnaci nepochybujete vůbec. Co byste však poradila těm, kteří věří, že život smrtí opravdu končí?

Na své cestě seberealizace jsem pochopila, že držet se jedné víry a jednoho přesvědčení nevede nikam. Víte, „co my jen víme?“

Těmto lidem bych poradila, aby svůj život žili tak, jako by byl ten poslední. Žili tady a teď, v přítomnosti, užívali si každičkého okamžiku a neřešili, co bylo a bude. Neubližovali sobě a ani ostatním. Měli sami sebe rádi a byli sami sebou. To stejné bych poradila i těm, co v reinkarnaci věří.

Myslíte, že duše se často vtělují po určitých skupinách opět znovu najednou? Nutí je k tomu hlavně nedořešené vzájemné karmické vazby?

Spíš bych to viděla tak, že tyto skupiny pojí stejná energetická vibrace a proto si mají odžít to, co je pro všechny „ústředním tématem“ určité reinkarnace. Pak se tyto společné struktury oddělí a každý si může jít svou vlastní, individuální cestou. Ale již ne ve hmotě, tedy na této planetě.

I když…co my jen víme?

Moje představa je, že v současném životě nemáme otevřené vzpomínky na předchozí vtělení z důvodu, abychom reagovali na přicházející situace opravdově, podle svého přesvědčení, a ne jenom z pozice ukáznění a strachu z karmických následků. Nenarušuje se, za této situace tedy formou regresní terapie popisovaný proces? Není to jakási zakázaná nebo nevhodná „zkratka“?

Kdyby tady ta možnost neměla být, tak tady není. Kdo určuje, co je správné nebo špatné? Lidé se v této době učí jít cestou k větší zodpovědnosti sebe sama a také naslouchat své pocity a intuici. Pokud někdo přijímá regresi jako možnost růstu, je připraven. Ten kdo není, najde si jinou cestu. V regresi se člověku „ukáže“ pouze to, co má, na co je připraven a co je schopen zpracovat. Navíc s každým člověkem pracuji jinak a propojuji regresní techniku i s jinými technikami. Lidé si myslí, že regrese spočívá v tom, vidět za každou cenu své minulé životy, ale tak to není. Někdy není třeba se vždy „hrabat“ v minulosti. S mnoha lidmi pracuji formou určitých technik i jinak. Třeba formou psychoanalýzy. Spoustu lidí si na základě nevědomosti a neznalosti vytvořili o regresi různé předsudky. Když se vás zeptám, zda si vzpomenete na svou poslední dovolenou, co mi odpovíte? Pokud netrpíte nějakou psychickou poruchou, věřím, že si vzpomenete. A vidíte, vrátil jste se zpátky v čase. Takže jste se dostal do regrese. Vždyť všichni prožíváme regresi nespočetně krát za den. Vzpomínáme na minulost. Akorát s tím rozdílem, že mnozí neumí s minulostí pracovat. Nejsou schopni sebereflexe, zanalyzovat ji, rozeznávat a nacházet v ní příčiny a souvislosti a brát si z ní ponaučení.

Jak dlouho se podle Vašeho poznání zpracovávají kruté fatální zkušenosti z velmi vzdálených vtělení? Mám na mysli třeba úkladné vraždy, upálení, zazdění za živa… Kdy je jejich vliv vyčerpán? 

Záleží na rozhodnutí každého člověka. Rozhodnete- li se být šťastný a nebýt v roli oběti, tedy vyjít z ní, může jít pouze o pár minut.

Lze z karmické předurčenosti nějak vystoupit? Třeba dobrovolně pochopit, pokud to může být tak snadné?

Na vaši otázku, odpovím otázkou. Co je karmická předurčenost? Karma je pouze forma příčin a následků, kterou si vytváříme sami. Nikdo nám jí neurčuje. A u každého je proces pochopení různý. Někdo pochopí v současném životě, někdo k tomu dojde až v životě dalším. Vše je relativní. Pokud pochopíme a rozhodneme se, můžeme z ní vystoupit třeba hned

Mohla by fungovat kromě regrese (jako sestupu do minulosti) i progrese (posunutí do budoucnosti)? Mohla by odrážet jakousi „pravděpodobnou“ skutečnost? Máte s tím nějaké osobní zkušenosti?

Ano mám a píši o ni i ve svých knihách. Progresi beru spíš jako cestu a nelze jí aplikovat na každém. Sama poznám, zda je člověk připraven si jí projít. Jde spíš o jakési nasměrování a funguje pouze u lidí, kteří se rozhodují. Nejen, že jim progrese snadněji pomůže v rozhodování, ale vidina lepší budoucnosti je může příjemně namotivovat k práci na sobě.  Mnohým progrese pomohla daleko více, než regrese.

Myslíte, že čím vyspělejší duše, tím těžší osud? Můžeme si před vtělením vybírat úroveň obtížnosti „probírané látky“?

To si nemyslím. I vyspělá duše si může pro svůj vývoj vybrat krásný a snadný život. Tím jsem vlastně odpověděla na vaši první otázku

Není-li to příliš zjednodušující a je-li otázka srozumitelná, upřednostnila byste podle zkušeností z regresí „zamilovanost“ před „láskou“? Tj. následovat „volání duše“, i když klasická morálka vyzývá k „odpovědnosti“?

Z vlastních zkušeností vím, že nejdříve si musíme projít právě těmi „karmickými, těžkými    vztahy, které nazýváte „odpovědnými“ a na kterých se máme mnohé naučit, abychom se mohli posunout.  Ovšem neoddělovala bych od sebe lásku a zamilovanost.  Pokud se zamilujeme sami do sebe – zdravě, jsme schopni mít lásku ke každému člověku. Přestaneme chtít mít, vlastnit a ovládat. Chtít vztah za každou cenu.  Všechno musí začít u nás samotných. Teprve potom jsme schopni následovat volání duše.

Na závěr se zeptám jako klasický knihkupec: jakou knížku bychom našli rozečtenou na Vašem nočním stolku?

Ano, mám. Dokonce tam nejdete knihy dvě  Jedna je má vlastní, třetí kniha Vztahová sinusoida – Příběh pro Jasmínku. Čtu ji proto, abych si zrekapitulovala mou poslední tvorbu a lépe tak navázala na tvorbu další, čtvrté knihy a taktéž i z důvodu jakési osobní rekapitulace a vnitřního posunu. Druhou knihou je Eleonora Akvitánská – Vláda lvů od Mirelle Calmel.

——–

Rozhovor zveřejněn v Lednu 2016/Rozhovor pro  Zpravodaj Hledající 1/16

Autor: Ester Davidová