STRACH VYKROČIT DO NEZNÁMA

 Jmenuji se Margit a ráda bych se s Vámi podělila o svůj regresní
příběh.

Už delší dobu jsem měla pocit, že stojím na místě a nevím kam dál a hlavně, že ať dělám, co dělám, nic se mi nedaří.
Nedařilo se mi v práci, bydlím v podnájmu, jsem sama a chci to všechno změnit. Cítím, že musím udělat zásadní krok, ale bojím se ho. Terapeutické techniky, které znám, už nepomáhají.

Jednoho dne jsem poznala Ester. Vzápětí vyšla její kniha Karmická sinusoida, kterou jsem si hned objednala a jedním dechem přečetla.
Věděla jsem, že tímto způsobem se můžu podívat na svůj problém.
Nastává můj den D a přicházím k Ester. Jsem klidná a nevím, co zažiju. Ráda bych se podívala do nějakého minulého života, ale vím, že k tomu nemusí dojít. Dlouho si povídáme a pak mě Ester doprovází do mého světa.
Sestupuji po schodech do velmi hluboké pyramidy. Stojím na posledním schodu a vidím pod ním bažinovité černo.

Naštěstí Ester říká, že je tam chodba s podlahou a hned si ji představuji. Ulevuje se mi
a jdu tou chodbou. Je žlutavě osvětlená, strop není vidět, je velmi vysoko. Dojdu na konec a vidím železné těžké dveře, takové, jaké bývají
v bezpečnostních komorách. Místo kliky mají velké kolo. V duchu křičím, v panice – pusťte mě, otevřete. Vzápětí si uvědomuju, že otvírání
je na mé straně a můžu si otevřít sama.

Ester říká, ať otevřu, tak to dělám. Dívám se do vesmíru. Po chvilce se dívám na sebe z vesmíru a vidím, že jsem otevřela dveře v planetě, otvor je trochu do kulata.
Ester mě vyzývá, ať tam jdu. Necítím strach, jen váhám, protože tam není žádná cesta, na kterou bych vešla. Strkám tam nejprve ruku
a pak jdu. Než položím nohu v kroku, objeví se pod ní cesta. Zkusím udělat krok stranou a ihned se objevuje cesta tam. Všude kam se rozhodnu jít, se objeví cesta. Usuzuju z toho, že není potřeba chodit jen po připravených cestách. Můžu jít tam, kde žádná cesta není a ona se vytvoří sama, pro mě. Je to bezpečné.
Podívala jsem se všude kolem a na nic dalšího nenarazila. Sedám si na okraj cesty, která se udělala v tom vesmíru, a bimbám nohama jako bych seděla na mostě.

Už mě to tu moc nebaví, protože jsem tu sama a nic se tu neděje. Ještě se mi tu asi trošku projevuje rozum, protože si říkám, jestli si to nevymýšlím. Snažím se zůstat klidná a zhluboka dýchat. Napadá mě, že bych se vrátila do pyramidy – Země. Zavírám za sebou dveře a jdu chodbou zpátky.
Objevuje se nespočet chodeb a do jedné vstoupím. Dojdu k malé jeskyňce, sedí v ní starý muž. Je smutný a zklamaný. Po chvíli pochopím, že jsem to já. Má pocit, že selhal ve svém konání. Ale nevím v čem.
Ester mi říká, ať se vrátím zpět v čase o pár hodin, než jsem vešla do té jeskyně.

Jsem ve vesnici a něco učím obyvatele. Snažím se to do nich vtlačit, vtlouct násilím spoustu informací, protože to vůbec nepřijímají. Snažím se jim říct, že se svým jednáním řítí do záhuby. Uctívají nějaké božstvo, které je tam vede. Jsem na ně zlá, nechápu, že to nechápou!

Přesně jako to spousta lidí dělá dnes. V tom si uvědomuju, že mi nerozumí, že mluví jinou řečí. Tímto zjištěním se rozbrečím, protože jsem najednou pochopila, že to prostě nemůžou chápat. Jsem z toho nešťastná, protože jim chci pomoct, ale nemůžu. Snažila jsem se je
zachránit, ale nezvládla jsem to. Ester se mě ptá, jakou řečí mluvím. Uvědomuji si, že to není řeč, na
kterou jsme zvyklí, že komunikujeme neverbálně, na určité frekvenci.

Ty bytosti vibrují na jiné frekvenci než já, tu moji neznají!
Ester se mě ptá, jestli mi to připomíná něco v současném životě.
Mám pocit, že mi lidé v mém okolí opravdu nerozumí. A opravdu se snažím násilím do lidí ve svém okolí vtlačovat jakékoliv informace.
A opravdu jsem naštvaná, že to odmítají a nechápou to. A navíc si to
beru osobně jako by odmítali mě.

Nechápou, že se jim snažím pomoct. Teď vidím tu souvislost.
Pod vedením Ester si uvědomuju, že nemůžu zasahovat do karmy
jiných lidí.
Můžu mít s nimi soucit, ale nesmím je litovat. Dává mi jako příklad opilce, který spadne z kola. Můžu mu jen pomoct vstát, dál musí jít sám. On si to vybral, je to jeho život, jeho karma.
Odcházím z jeskyně. V chodbě mě zlákají dveře, pod kterými prosvítá zářivé světlo. Jdu k nim, jsou z dřevěných latí, nahoře kulaté
klika je starodávná, kovová, jak bývá na zahradních brankách.

Otevírám a oslňuje mě velké světlo. Skláním hlavu, to světlo mě tlačí
do zátylku. Jdu pozdě, stydím se za to a čekám pokárání. Nikdo mě však nekárá. Zvedám hlavu. Všude okolo panuje čilý ruch, je tu
hodně bytostí, každá ví, co má dělat a dělá to. Přímo naproti sedí na velkém stolci postava, jdu k ní a sedám si k její pravé noze na schodek. Je mi tu dobře, ale vím, že se musím vrátit, že ještě nemůžu zůstat. Ta velká bytost je velice chápavá, tolerantní, všemu rozumí.
Nepanuje, nevládne, jen dohlíží. Je čas jít. Je mi to líto, trošku se mi chce brečet, chytám tu bytost za nohu, pak se zvedám a jdu. Ode
dveří jí ještě zamávám, usmívá se a kyne mi rukou. Dveře nechávám
otevřené.

Vstupuji do pyramidy, vidím tůňku a jdu k ní. Je to malá studánka, mám ráda studánky i nyní. Vstupuju do ní a celá se nořím pod hladinu. Plavu pod skálou, ve vodě dýchám, nebojím se, že se utopím.
Vynořuju se někde v oceánu, za zády vnímám pevninu. Celé tělo mám pod vodou a jen hlavu nad hladinou. Visím ve vodě a částí těla pod vodou komunikuju s živočichy žijícími ve vodě, hlavou zase s živočichy žijícími ve vzduchu. Vyměňujeme si informace. Je čas jít na souš.
Vystupuju z vody a jsem bezradná. Nevím, kde začít, je toho hodně, co musím udělat a nevím, jak to zvládnu.

Rozhodnu se začít u sebe.
Chci všem odpustit, se všemi mít čistý vztah. Jak je ale všechny najdu?
Ester mi navrhuje pozvat všechny do zlaté světelné pyramidy a odpustit všem, jednomu po druhém. Divím se, že mě to dříve nenapadlo.
Cítím, že mi všichni už dávno odpustili, jen já sama jsem si dělala
pocit viny.

Ester se ptá, proč to dělám.
Protože to dělají všichni. Musím zapadat, není dobré se lišit. Když jsem někdy ukázala, že jsem jiná, házeli po mě i kameny. Musím skrývat, že jsem jiná. Když to někdo pozná, považuju toho člověka za přítele, otevřu se mu a on mě zradí. Proto jsem hodně nedůvěřivá.
Vybavuji si svou poslední zkušenost. Poznala jsem člověka, důvěřovala mu a on mě vzápětí zradil. Hodně jsem se trápila a nechápala, co jsem udělala špatně.
Vzápětí se mi vybavil jeden náš společný život.

On byl můj syn, malý, bezmocný.  Žili jsme v domku na samotě, byli jsme chudí a já
už jsem neměla co jíst, byla jsem slabá.

Už jsem neměla dost mléka
pro syna. Dokonce jsem uvažovala, že nás oba zabiju. Pak se objevili nějací lidé a odvezli mě. Neměla jsem už sílu, abych jim řekla, že je
tam i můj syn. Když jsem se tam později vrátila, už tam nebyl. Vinila
jsem se, opět.

Požádala jsem ho o odpuštění. Cítila jsem, že mi odpouští a podvědomě ke mně promlouval. Jen chtěl, abych věděla, co prožíval a jak se
cítil. Stejně jako já nechápal, co udělal špatně, proč jsem odešla, proč jsem se ho v tomto životě zřekla.

Ester mě vybízí, abych odpustila také sama sobě. Zkoušela jsem to už dřív, ale nešlo mi to do hloubky. Uvědomuju si, že jsem v sobě zazdila tu hodně zlou stránku, ale pořád tam je. Musím se na ni podívat a přijmout ji.

Byla jsem hodně zlá. Ti, kterým jsem ubližovala, však věděli, že to dělám z nevědomosti. Již dávno mi odpustili. Věděli, že nevím.
Po opakovaném ujišťování Ester, že to byla minulost, si to začínám uvědomovat. Bylo to a je to pryč. Každý den začíná od začátku, znovu
a znovu. Je to ohromující zjištění a nechápu, proč mi to nikdo neřekl dřív a proč se lidé vzájemně straší minulostí!

Je mi dobře, cítím se smířená a vděčná. Cítím důvěru v sebe, ve svou sílu. Myšlenkou se přenesu do vesmíru a zkouším, zda stále funguje objevování nových cest. Funguje. Už nemám strach z neznáma.
Nemám strach vykročit do nového zítřku, vždy tam bude cesta.
V regresi mě automaticky napadá, že bych se ještě ráda podívala do nějaké své smrti, abych si ověřila, zda je pravda, že nebolí.
Ester mi říká, ať se vrátím tam, kde jsem byla jako ten starý muž
v jeskyni.

Sedím a čekám na smrt.
Na zemi zůstala prázdná schránka, stejně jako obal po larvě.

Říkám, že teď musím jít buď ke zdroji, nebo se rychle znovu narodit, dokud si pamatuji, kdo jsem. Dokud mám dost energie, dokud svítím. Dokud
budu svítit, budu vědět, kdo jsem. Vnímám, že jsem součást nějaké rozsáhlé sítě, jakoby neuronové sítě, všichni jsou spolu propojení. Musím získat víc světla. Všichni musí získat víc světla. Rozhoduju se pro další život. Je to ten současný. Cítím, že mám jít zpět do pyramidy.
Ocitám se zpátky v ní a začínám vystupovat po schodech nahoru.
V polovině se otáčím a ptám se, jestli se můžu kdykoliv vrátit, že je
tam hodně míst, kam se chci podívat.

Ester říká, že ano.
Ulevuje se mi a začínám si uvědomovat své tělo.

Ležím a jsem vyjevená, jestli to všechno bylo opravdu možné. Něco takového jsem
absolutně nečekala a trošku se obávám, že mi Ester řekne, že jsem si
vymyslela hezký fantasy příběh. To se ovšem nestalo.

Ujistila mě, že jsem se spojila se svým nitrem, svou duší a nalezla svůj vnitřní zdroj.
Pracovala jsem pouze se svou intuicí. A tak je to v pořádku. Nikde v celém svém putování jsem nepoznala strach. Nikde jsem
se o sebe nebála.
Strach není potřebný, protože všechno, pro co se rozhodnu, dokážu. Vždy je nějaká cesta, i když ještě není vidět. Můžu se vyslat kousek
podívat dopředu a pak se vrátit říct si, jak to tam vypadá a zda je tato
cesta bezpečná. Pochopila jsem, že není možné udělat něco špatně,
protože NIC není špatně.

Všechno je jen výběr z několika možností
a všechny jsou správné. Ať půjdu vpravo nebo vlevo, je to správně.
Některá může být náročnější, ale bude vždy správná.
Děkuji Ester, že mě provázela trpělivě touto cestou a ukázala mi
nové pohledy na život.

Příběh Margit / Úryvek z knihy VESMÍRNÁ SINUSOIDA – OKNO DO MÉ DUŠE

Více o knize ZDE