Tak mě na té hranici upalte!

 „Ve středověku bych ti diagnostikoval uřknutí a kletbu, pomstu zlých sil…

Smůla je ta, že čarodějnici, která jediná na světě takovou kletbu dokáže skutečně provést, si nosíte každá sama v sobě.

To vy samy se takto krutě trestáte! To ty sama sebe krutě trestáš. To ty sama sis vymyslela tento trest. To ty sama ses uvěznila do krutého žaláře s těmito mučidly a na jeho konci je umučení a smrt.

Je to jen divadlo s dramatickou složkou, protože přesně tak máš i naladěné obecenstvo.

Slibuji, že na konci tohoto stavu tě čeká smrt. Něco v tobě opět umře. Už hodně věcí jsi ze svého života vypustila a velmi sis tím ulevila. Přesto toho ještě hodně zbývá vypustit.

Ale co pak z tebe zbude, když vypustíš téměř všechno? 

Jsem pro, vykašlat se na to, co z tebe zbude, už dávno z tebe zbylo méně, než sis kdy o sobě přestavovala. Zbylo toho méně a jedeš kvůli tomu v nouzovém režimu přežívání, protože se soustředíš na rozpadající se půdu pod nohama.

Jsem pro, věnovat pozornost každé malé i velké věci, které si ochotná se vzdát a vypustit jí. Jsem pro, zvědomit si tento proces vypuštění nějakým rituálem, zakončeným dojetím až k slzám.“ (Marek Ščotka)

Tato slova ještě před nedávnem patřila mně. A zazněla z úst muže, kterého si velice vážím. Muže, který je tichým přísedícím každé mé malé smrti a každého mého znovuzrození.

Jakmile tato slova vyřkl, prudce se mnou zatřásl a já se několik hodin nemohla v slzách ani nadechnout. Moje duše dostala ránu šokem. Nemělo cenu se bránit, ale dát mu za pravdu. Jenže pravda mnohdy bolí a přiznání ještě více.

A tak ve mně spustil další malou smrt a donutil mě zároveň i s ní vypustit staré „zahnívající“ vzpomínky, které jsem hluboce zasunula do přihrádky, kterou jsem označila nápisem „bolestivé“.

Nyní jsem připravena je otevřít a podělit se o ně s vámi.

Cítím, že společným sdílením, mohu definitivně vypustit i ty poslední zbytky a také dopomoci sama sobě k uzdravení.

A třeba se skrze můj příběh podíváte i do té své přihrádky vy, ženštiny drahé, bohyně, kněžky, bylinkářky, kořenářky, ranhojičky, porodní báby, léčitelky všeho druhu, proletářky, kartářky, knihomolky i kazatelky.

Začalo to v Anglii, v červnu, léta páně 2017. I když ve skutečnosti o mnoho století dříve.

GLASTONBURY. ZEMĚ PLÁČE.

Už od dětství jsem toužila podívat se do některých míst v Anglii. A byla jsem radostí bez sebe, když se mi podařilo podniknout poznávací pobyt právě tam.

Mezi nimi bylo i místo zvané Glastonbury.

Místo, které je označováno jako jedno z nejmagičtějších a o kterém legendy říkají, že je bránou do starého bájného Avalonu.

Začalo to návštěvou zahrady Chalice Well, která je na úpatí posvátné hory Glastonbury Tor.

Tohle místo podle pověsti navštívil Ježíš se svým strýcem Josefem z Arimatie a po několik let se tam vracel, aby se učil od druidů a oni od něj.

V zahradách je také studna, s léčivým pramenem, kterému říkají červený pro jeho železitý obsah.

A u tohoto pramene naše průvodkyně povídá: „Pohleďte do studny a spatříte tam svou minulost.“

Co viděli ostatní, nevím.

Ale to, co jsem tam spatřila já, bylo dost děsivé.

Starý Avalon zmítající se v krvi a ohni. Pohané a druidové, křičící a utíkající před jezdci na koních. Tasené meče, spousta krve, křiku a pláče.

Templáři, zaznělo v mé hlavě. Proč, to nevím. Po detailech pátrat nebudu. Ty pro mě důležité nejsou.

Ovšem ta bolest. Ta nepopsatelná bolest a krutost. Konec Avalonu, napadlo mě tehdy. Konec staré pohanské víry. A začátek křesťanské církevní krutovlády.

Střih.

Stoupáme na Glastonbury Tor, po strmější straně kopce, který se vypíná nad krajinou jako osamělý ostrůvek.

Je horko, sotva popadám dech. K tomu se pojí několika měsíční střevní problémy, které se se mnou táhnou od doby, co jsem onemocněla „Campylobakterem“. Tehdy to byla má další malá smrt.

A dnes je to přesně dva měsíce, kdy mi zemřel tatínek. Další malá smrt.

Střih.

Jsme nahoře.

Udělalo se mi mdlo. Nevím, zda z toho horka nebo z té výšky.

Sedám si na schod pod vchodovou klenbu věže.

Jsem mimo. Tak mimo, až mám pocit, že mě něco tahá. Něco mě vtahuje někam a já nevím kam.

Začínám panikařit.

„Marku!“ křičím na kamaráda, který stojí opodál. „Chyť mě za ruku. Uzemni mě prosím tě, nebo umřu.“

Ten si sedá vedle mě a drží mě jako o život.

„Co je ti? Jak ti mám pomoct Esterko?“ slyším jeho hlas z dálky.

„Já nevím Mari, ale cítím tady tolik bolesti, copak to ti druzí necítí a nevidí? Ta země pláče. Ten kopec také. Avalon pláče a s ním i všechny kněží a kněžky. A ta krev se valí dolů, do toho posvátného pramene,“ říkám mu.

Třesu se a chce se mi křičet. Motá se mi hlava. Mám pocit, jako bych byla jednou nohou v současnosti a druhou někde v dávné minulosti. Jakoby na mě volaly staré ozvěny času.

Marek to nevydrží, chytne mě za ruku a tahá mě pryč, dolů z kopce.

„Musíš dolů, tady už nemůžeš být. Jsi napojená na tohle místo,“ povídá.

Třesou se mi nohy  a potí se mi ruce. Prudce dýchám.

Když jsme v polovině kopce, otáčím se a zadívám se zpět nahoru na kopec.

Ta věž tam tehdy nestála, byl tam kamenný oltář na čtyřech nožkách, se žlábkem uvnitř. Dávaly se tam obětiny. Květiny, jídlo, kameny, předměty. Tam se odehrávaly všechny ty oslavy pohanských Božstev. Pomyslím si, ale Markovi nic neříkám.

Střih.

TREST, MUČENÍ A SMRT

Zpátky už se nevrátím. Už nikdy nechci prožívat tu hrůzu.

Běží mi tehdy hlavou. A nechápu, jak mohou lidé tohle místo a vůbec celé Glastonbury považovat za energetický silné, čisté místo.  A konat zde rituály a nejrůznější meditační ceremonie, oslavy slunovratu a ženství.

Je to jako tancovat Hitlerovi na hrobě.

Je mi do pláče.

Jistě, oni to vnímají jinak. Přistupují k tomu, jako k posvátnému místu. Ale co za tím vším stojí, to málo kdo cítí.

Možná se vracejí na místo činu také.

Třeba tancují s temnotou a ještě o tom neví.

Třeba jí potlačili a dali na ni nálepku čisté a posvátné. A ještě nenastal ten čas, aby se s ní konfrontovali. Třeba ještě nemají, tady na tomto místě a bude to jinde.

Možná nemají takové vhledy do minulosti jako já. Někdy je to přínosné a někdy obtěžující.

Nebo s tou temnotou tančím já a cítím to proto, že jsem si v sobě svou temnotu nezpracovala. Tedy nepřijala.

A možná to bude celé jinak.

Střih.

Kde jsou mé vlastní hranice? Proč na sebe neustále tlačím? Proč se snažím druhým zavděčit? Proč jsem už od mala chtěla bezmezně pomáhat druhým?  Proč mám v sobě neustále ty spasitelské syndromy? Pocity dluhu? Proč soutěžím sama se sebou? Proč se snažím o dokonalost a proč mám pocit, že nejsem DOST?

Střih.

Mám po regresní terapii. Svěřila jsem se do rukou mé skvělé kolegyni Silvii Plecháčkové.

Šli jsme po stopách té mé vnitřní temnoty, toho mého obětování se.

Zkrátím to.

Životy na různých místech v Anglii. Pocity marnosti. Nedokončené příběhy.

Život babky bylinkářky, odvlečené na hranici a upálené, křičíc: „Proklínám tě! Bože!, …Proklínám všechny Bohy!“.

Pronásledování a vraždění druidů, druidek, pohanských kněžek a kněží.

Na místech, kde uctívali své vlastní Bohy.

Nutili nás uctívat jen toho jejich, jednoho Boha!

Křičím bolestí, ne fyzickou, ale tou vnitřní, duševní: „Zatratíte sami sebe! Proklínám všechny muže tohoto světa! Církev! Tato země se bude koupat po mnoha století v krvi a já se sem budu vracet a budu tomu přihlížet!“

Další životy buď v ústraní, nebo na společenském vrcholu.

Někdy poustevnice, občas bouřící se šlechtična, rebelka, i kazatelka, také léčitelka, šiřitelka svých pravd a především žena, která chtěla pokaždé pokračovat v tom svém nedokončeném příběhu.

Nikdy však nedošla do konce. Vždy ji podrobili, pokořili, znásilnili tělo i duši, mučili a zabili.

Pak se mstila mužům, i druhým ženám.

Štvaly nás jednu proti druhé. Odtud pramení také ženská soutěživost. Konec vzájemné důvěry a podpory a začátek nevraživosti, rivality, intrik a konkurenčního boje.

Zatracení Boha.

Není divu, že ho nyní hledám a znovu si k němu nacházím cestu skrze tyto prožitky z minulosti.

Není divu, že chci pokračovat v tom, co jsem kdysi nedokončila.

Avšak…

Ale …,proč to chci tak moc?

Nikdy jsem své dítě neviděla vyrůstat.

Proto ten enormní strach jedna o druhou. I v současnosti často slýchávám dceřina slova: „Maminko, že už mě nikdy neopustíš, tak jako kdysi?“ (No, víš moje mládě, pokud opět pojedu v módu a procesu sebezničení a nenastavím si své vlastní hranice, tak zcela jistě opustím. Protože sama sebe odsoudím a postavím na hranici. Víš. Chce si mi říct, ale mlčím a je mi ze sebe zle.)

Proto ta enormní touha všechno stihnout teď, za tohoto života, když mi je to dovoleno. Nikdo mě netrestá a nezabíjí.

Ovšem že…,oni ne.

Ale já.

To já se zabíjím a ničím.

TO TY!

To ty jsi svou přílišnou touhou dokázat a dotáhnout to do konce, totiž vyvinula extrém.

To ty dnes trestáš sebe samu. Za svou minulost, že jsi nedokončila to, co jsi tak moc dokončit chtěla.

Sama sebe jsi postavila na pranýř.

Ty sama jsi stvořila svou vlastní panenku vúdu, do které stále pícháš a svaluješ vinu na Boha, církev, muže i ty ostatní ženy.

To ty, ve své vlastní touze být potřebná a být tady pro všechny ses uvrhla do vězení, ke kterému jsi ztratila klíč.

To ty sis stála neúprosně za svými pravdami, zavrhla Boha a tím i samu sebe.

To ty jsi ta, která se viní z toho, že se za své pravdy neuměla postavit a nechala se zlomit.

To ty jsi ta, která může začít znovu, ale už nebude tlačit na svou duši, že něco moc musí a chce dokázat světu, jak dobrá a potřebná je.

To ty ses nechala ovlivnit druhými, jak stojíš za nic a jak nejsi DOST.

To ty jsi to dopustila…

A co když že to, co ti přichází dnes a denně do cesty, tě má donutit přemýšlet a pomoct ti posunout své vlastní hranice?

Věnováno všem ženám, které se učí samy sobě nastavit své vlastní nové hranice, aby na těch starých už nikdy nemusely hořet, obětovat se a umírat.

Autorka Ester Davidová, září 2017

***

Milá ŽENO, také se již nechceš dále obětovat a ráda bys posunula své hranice?

Nahlédni do mého online programu LÉČENÍ ENERGIE DĚLOHY