VŠE JE O LIDECH ANEB POROD V MÉ REŽII

Na porod Jasmínky jsem se připravovala zhruba od poloviny těhotenství. S chutí jsem přečetla a nastudovala několik knih s tématikou přirozeného porodu, včetně u nás „slavných“ Hovorů s porodní bábou a navštěvovala kurzy aquanatálního cvičení, tedy těhotenského cvičení ve vodě.

Neustále jsem zvažovala různé alternativy, od porodu doma až po porod ve vodě. Nejvíce se mi zamlouval porod ambulantní, kdy bych byla pod dohledem lékařů pro případy nouze a potřeby a zároveň, pokud by vše proběhlo dobře, mohla ještě tentýž den odejít s dítětem domů.

Má děloha byla po jednom mimoděložním a třech zamlklých těhotenstvích velice oslabená, ovšem díky mé gynekoložce, která mi dodávala spoustu optimismu a ve všem mě zcela podporovala, jsem celé těhotenství zvládla bez jediného problému a cítila se skvěle. V pondělí 3. června těsně po půlnoci začaly kontrakce, které jsem očekávala, protože celý předešlý den se mé dítko v břiše velmi intenzivně přetáčelo a hýbalo.

Síla stahů se stupňovala a intervaly se zkracovaly.

Jelo se do porodnice. Personál jsem již docela dobře znala z předešlých dvou hospitalizací, kdy se ovšem vždy prokázalo, že jde o falešný porod. V porodnici se mě na nic neptali, má karta už dávno vyplněná byla. S mým porodním plánem zcela souhlasili a nikdo nic nenamítal. Chtěla jsem porod přirozený, jen co to půjde.

Po přijetí následoval monitor a vyšetření lékařkou. Byla velice milá a starostlivá a šetrně mi sdělila, že jsem otevřená jen na jeden prst a doporučila mi už zůstat v porodnici i přes to, že jsem měla v porodním plánu propuštění domů, pokud nebudu otevřená alespoň na čtyři prsty.

Můj vnitřní pocit mi řekl: „Nebuď tvrdohlavá a raději zůstaň“.

Zůstala jsem tedy a mladá porodní asistentka mě odvedla do hezkého a útulného porodního boxu. Doporučila mi, ať si ještě odpočinu.

Kolem půl čtvrté ráno kontrakce zintenzivnily a byly častější. Porodní asistentka (dále jen PA) mě opět vyšetřila a řekla, že otevřená jsem stále stejně.

Neustále jsem pochodovala mezi koupelnou a pokojem. Sprchovala se, střídala polohy, prodýchávala. Poprosila jsem PA o CD přehrávač, který mi ihned ochotně donesla a já si pustila svou oblíbenou šamanskou hudbu.

O půl páté ráno jsem zatelefonovala mé kamarádce Martince, se kterou jsme byly domluveny, že bude u porodu, ať se chystá a přijede za mnou. Za hodinku byla u mě na pokoji a dýchala se mnou. PA mi mezitím, než Martina přijela, přinesla velikou matraci a uložila mě na ní. Bylo mi tak dobře.

Chvilkami jsem se přesouvala k balónu, na kterém jsem se střídavě houpala, prodýchávala a broukala si. Pomáhalo to.

Nikdo mě nerušil, nikdo mi do porodu nezasahoval.

V šest ráno se střídaly služby, PA se se mnou rozloučila a řekla, že brzy za mnou přijde některá z jejích kolegyň.

Vzápětí se ve dveřích objevila vrchní porodní asistentka Renátka, kterou jsem už znala z předešlých pobytů a v tu ránu jsem věděla, že jsem ve velice dobrých rukou. Renátka mě vyšetřila, nic se nezměnilo, jen kontrakce se opět zintenzivňovaly, ale utěšila mě s tím, že mě do hodiny přesune do velkého rodícího boxu, kde mi napustí velkou vanu a tam se určitě uvolním.

Martinka zapálila čakrovou svíčku, pustila nové CD s meditační hudbou, Renátka napustila vanu a pomalu mi do ní pomohla. Vyšetření i monitorování probíhalo v ní. Měla jsem stále problém se otevřít, Renátka mi doporučila klystýr a já svolila.

Nastala úleva a malinko jsem se díky němu zase hnula z místa. Pak jsem šla opět do vany. Kolem desáté se na nás přišla podívat mladá, příjemná lékařka a doporučila mi infuzi s menší dávkou látky, která je podobná oxytocinu, jelikož porod nepostupoval. Nechtěla jsem se otevřít. Zkoušela jsem vizualizaci, meditovala jsem, domlouvala svému tělu, ale pořád jsem stála na místě. Nakonec jsem souhlasila a do půl hodiny to začalo.

Stahy byly neúnosné, bolest zesilovala, kontrakce snad byly bez přestávky, otevřená jsem byla na čtyři prsty (stále ještě málo), opět vana, podpora obou žen z každé strany, držely mě za ruku a společně jsme zpívaly.

Kolem dvanácté hodiny polední byly kontrakce tak silné, bolest tak intenzivní, že jsem nevěděla kudy kam a měla jsem pocit, že chvilkami opouštím své tělo.

Jakmile se ve dveřích objevila lékařka, křičela jsem na ni: „Dejte mi všechno, co máte“ a „Já chci císaře“. Myslela jsem, že je můj konec. Lékařka mi však s naprosto klidným hlasem odpověděla: „Ale Esterko, vy jste silná, to zvládnete, v porodním plánu trváte na přirozeném porodu a také to tak bude.“ Usmála se a já ji v ten moment nenáviděla.

Renátka mě opět utěšila a řekla mi, že existuje jedna úlevná věc, která je podobná rajskému plynu, něco jako bych si zakouřila marihuanu a pokud jí chci, donese jí. Byla jsem bolestí tak vysílená, že jsem jen tiše přikývla. Za chvilku přišla zpět a přes okraj vany jsem viděla, jak sebou cosi veze. Byla to malá láhev, podobná propanbutanové a z ní čouhala delší hadice. Její konec mi podala do ruky a vysvětlila, jak ji mám ovládat. Pětkrát po sobě jsem se plynu nadechla a ucítila menší otupění. Bylo to velice úlevné.

Smysly fungovaly, jen bolest jsem už tak silně nevnímala. V duchu jsem prosila své dítě, ať mi odpustí a Renátka to vycítila a ihned dodala, že na děťátko tahle věc vliv vůbec nemá. Ale ouha, vyšlo to ještě na jednu dechovou dávku a pak plyn došel. Opět jsem se zmohla a ještě hlouběji a silněji se ponořila do své bolesti. Kolem jedné odpoledne jsem byla stále otevřená na čtyři prsty.

Renátka mi navrhla propíchnout vak, porod se tím urychlí. Unaveně jsem kývla.

Mám pocit, že v této fázi jsem už bolest ani nevnímala, Martinka byla stále u mě, dávala mi pít, otírala mi čelo, povzbuzovala mě, přehazovala CD a zpívala se mnou „Jasmínko, pojď ven“. Děvčátko na to reagovalo a kolem druhé hodiny odpolední jsme šli do finále.

Byla tady závěrečná fáze třetí doby porodní a měla jsem pocit nucení na stolici. „Holky, chce se mi na velkou,“ sdělila jsem jim.

Obě se rozesmály, podívaly se na sebe a Renátka na to: „A už je to tady. Jdeme na to, zlato,“ smála se.

Zavolala mobilem lékařku, a zatímco mě Martina podpírala, Renátka chystala polohovací křeslo.

Chtěla jsem se dát do polohy vkleče, ale Renátka mi řekla, že zkusíme jinou polohu, protože mi bude muset pomáhat ručně otevírat se a zezadu by jí to moc nešlo. Zkusila jsem několik poloh a nakonec mi děvčata pomohla do dřepu.

Do polohovacího křesla našroubovaly speciální boční opěrky, abych se do nich mohla zapřít a nastavily křeslo tak, abych byla v podřepu. Tato poloha mi vyhovovala nejvíce. Pořádně jsem se zapřela a při každé kontrakci jsem měla zatlačit.

Cítila jsem vespod veliký tlak, ale dítě stále nešlo ven. Trvalo to nekonečně dlouho. Ruce i nohy se mi třásly. Martinka mi z obličeje stírala pot a bylo na ni vidět, že je v napětí.

Přišla fáze, kdy už se Renátka na sebe s lékařkou vážně zadívaly a ta se někam vzdálila telefonovat. Ozvy dítěte slábly a Renátka mě vyzvala, ať zhluboka pravidelně prodýchávám a podporuji tím dech svého dítěte. Fungovalo to! Bylo to neuvěřitelné! Slyšela jsem, jak se ozvy lepší, jsou rychlejší a pravidelnější.

Později mi sdělily, že už byl svolán tým lékařů a ti byli připraveni zasáhnout operativně. Naštěstí se tak nestalo, jelikož jsem posbírala poslední zbytky sil a několikrát jsem s další silnou kontrakcí zatlačila, vydávajíc ze sebe doslova zvířecí řev a podařilo se protlačit hlavičku. Renátka mi pomáhala mechanicky a vyzvala mě, ať si sáhnu mezi nohy, načež jsem váhala, ale nakonec jsem si sáhla a ucítila malou hlavičku s mnoha vlásky.

Zasáhla mě silná vlna emocí a s posledním silným zatlačením a za pomoci úpěnlivého křiku jsem vytlačila zbytek dětského tělíčka.

Renátka mi položila na břicho malou stočenou krevetku (tak mi tehdy připadala) a vyprostila z jejího krčku dvakrát omotanou předlouhou pupeční šňůru.

Vzápětí jsem cítila, jak ze mě vyšla celá placenta, Renátka ji zvedla tak, abych na ni viděla a řekla: „Bylo to tak tak, voda už byla zakalená Esterko, ale zvládli jsme to.“

Já už v té chvíli držela v náručí malé kluzké dětské tělíčko, které se mi tlačilo k prsu a koukalo na mně svýma velkýma očkama.

„Vítej na světě ty moje Jasmínko, byla jsi statečná,“ přivítala jsem ji.

Malinko poplakávala, ale pak se uklidnila. I její barva se začínala lepšit. Za necelou hodinku byla krásně růžovoučká. Pupečník se nechal dotepat.

Martinka ho pak slavnostně přestřihla, a zatímco kolem nás uklízeli, my se s Jasmínkou společně seznamovaly…

Celý náš příběh se dočtete v knize VESMÍRNÁ SINUSOIDA