Žijeme tak, jak přicházíme na svět

Za mnoho let své regresní praxe jsem si zcela jistá, že prenatální období můžeme považovat za základní stavební kámen našich životů. Přesvědčilo mě o tom nespočet příběhů a výpovědí mých klientů, ale také má vlastní zkušenost. Poté, co jsem o svém prenatálním prožitku informovala svou skeptickou maminku, zůstala bez dechu a dala mi za pravdu. Vždyť o věcech, které se odehrály před mnoha lety na porodním sále, věděla pouze ona.

Mé prenatální období nebylo ničím zvláštní a ani traumatické. Negativně se na mně podepsal až samotný porod. Moje maminka je drobného vzrůstu a má porodní váha byla téměř čtyři kila. Byla jsem statná, silná a porod byl komplikovaný. Ven jsem se těšila, ale moje matka byla celodenním porodem již natolik vysílená, že odmítala tlačit. Lékaři se k ní nechovali zrovna přívětivě a jeden z nich jí doslova skočil na břicho a tlačil na něj. V regresi jsem tenhle prožitek popisovala jako hodně nepříjemný, bolestivý a doslova šokující. Po celou dobu porodu jsem svou matku povzbuzovala a dodávala ji sílu.

Cítila jsem hrozný tlak za krkem, v oblasti krční páteře a bolest mě doslova paralyzovala. To se přeneslo i do celého mého života a problémy s krční páteří mívám tehdy, pokud je na mně v jakékoliv situaci vyvíjen tlak a je toho na mně hodně. Pokud nastane tento problém, přesně vím, že musím zpomalit, odpočinout si a nenést veškeré břemeno jen já sama. Varování skrze krční páteř je ukazatelem, abych se nedřela do úmoru, což často dělávám.

Když mě lékař držel v náručí, neplakala jsem a v regresi jsem si všímala jednotlivých detailů na porodním sále. Dokonce jsem znala přesný počet personálu v místnosti a všechny tyto detaily mou matku přesvědčily na tolik, že nepochybovala o pravdivosti mých slov.

Matka dává dítěti důležitý základ

Z  prenatálního a porodního období pramení nejvíce duševních traumat, bloků a strachů. Dítě je v matčině lůně silně napojeno na svou matku, vnímá a cítí všechny její emoční pochody, cítí její lásku i zlobu, cítí její strach, hněv. Je citlivé na veškeré její reakce a podněty, nejen její, ale i z jejího okolí, pokud se týkají i matky samotné. Nechá-li na sebe matka působit disharmonii okolního světa, odrazí se to na duši dítěte.

V některých dávných kulturách těhotnou ženu chránili a odvraceli od pohledu na něco nehezkého a násilného. Každičký negativní otřes, matčina pochybnost či strach, se vrývá do podvědomí dítěte a zakódovává se v něm po celý jeho život.

Nedostatek sebevědomí

Často se setkávám s klienty s nedostatkem sebevědomí. Příčiny bývají z valné většiny právě v tomto období, avšak mnoho terapeutů mi dá za pravdu, že primární příčiny jsou však ještě dříve, v dávné minulosti, tedy v minulých životech. Ano, do současného života si sebou přineseme přesně to, na čem musíme nyní zapracovat a pochopit.

Kdy duše vstupuje do těla?

 Na základě výpovědí mých klientů vím, že je to individuální. Avšak jedno je jisté, již předem si vybíráme své rodiče a jako duše můžeme kolem nich kroužit i několik let. Tělo si rezervujeme a jiná duše už ho nemůže obsadit. Pár mých klientů vypovědělo, že do šesti měsíců prenatálního věku mohli své tělo opouštět, kdykoliv chtěli. Všichni se shodli, že později už to nešlo. Proč tomu tak je, na to mi žádný z nich odpověď nedal.

Interupce

Tohle téma je velice křehké. Ovšem téměř každá žena, která se rozhodne a podstoupí interrupci, se viní a mnohdy i do konce svého života. Tady je důležité pochopit, že mezi ženou a dítětem existuje většinou jakási podvědomá domluva a duše v žádném případě matce nemá za zlé, že není připravena ho donosit a proto se k ní vrátí o několik let později. Právě pocity viny, jsou spouštěči mnoha negativních procesů a tzv. karmického zatížení. V podstatě si své zatížení způsobujeme z velké části sami.

Však mnohem horší dopad na duši dítěte může mít to, že když už si matka podvědomě a pocitově rozhodne dítě nechat a během těhotenství se nechá ovládnout rozumem či ovlivnit okolím a začne zápasit s myšlenkou jít na potrat. Tento matčin rozkol může duše vnímat velice intenzivně, protože jde o tzv. porušení podvědomé domluvy mezi ním a matkou.

Duše dítěte pak zažívá velké zklamání.

Všechno je jak má být

Téměř každé těhotenství i porodní prožitek v podstatě zrcadlí duševní kvalitu života matky. Odrazí se v něm vztahy s rodiči, s partnerem, ale i se svým okolím. Matka je citlivá na podněty zvenčí a to co prožívá, se zapisuje do duševního a vývojového potenciálu dítěte. Když mi mnohé „otevřené“ ženy vypráví, jak obtížné měly těhotenství nebo porod, většinou na závěr dodávají, „že to tak mělo být a nic není náhoda“. Což je současně pravda, ale též zastávám názor, proč se z těchto zkušeností neponaučit, nečerpat z nich a tak předejít v dalších životních obdobích stejným postojům a situacím.  Dále je pak předat svým dětem, kamarádkách či jiným ženám. Pochopitelně, že každá žena dělá v tu danou chvíli to, co nejlépe umí a co dokáže.

Důležitá je informovanost

V době svého těhotenství jsem se seznámila s dvacetiletou, také těhotnou dívkou, kterou lékaři hospitalizovali, jelikož její děťátko téměř ve  30tt přestalo prospívat a růst a ve 36tt vážilo sotva 2 kila. Hrozili ji vyvoláním porodu a neustále si ji přehazovali jako horkou bramboru. Dívka byla z celé situace velice zoufalá a vyčerpaná, plakala a nevěděla, proč se jejímu miminku v bříšku nedaří. Nedalo mi to a ptala jsem se jí na vztah s jejími rodiči a na celý její průběh těhotenství, zejména na dobu kdy se její děťátko přestalo vyvíjet.  Dívčina maminka zemřela před šesti lety ve svých 45 letech na mozkovou cévní příhodu. Otec dívky matku doslova psychicky utýral. A totéž dělal i své dceři. Ta sice žila již nějakou dobu se svým přítelem, ale vzhledem k tomu, že studovala, otec na ni stále pobíral nemalé finanční přídavky a tlačil na ni, aby vykazovala dobré studijní výsledky.

Mladá žena tak byla celou dobu těhotenství vystavena jeho tlaku a kolem 30tt vše vyvrcholilo. Otec na ni kladl větší a větší nároky, těhotenství, zdraví její a dítěte ho vůbec nezajímalo. Denně vstávala v pět hodin ráno a dojížděla za studiem do 40km vzdáleného města. Učila se neustále na zkoušky, byla vyčerpaná a studium i těhotenství zároveň nezvládala. To však otce absolutně nezajímalo. Pak začaly problémy s miminkem.

Také přístup lékařů tomu absolutně nepřispěl. Zacházeli s ní jako s kusem materiálu, strašili jí vyvoláním porodu, císařským řezem, dělali jí a dítěti zatěžkávací zkoušky, neustále plod monitorovali a děvče se úplně hroutilo. Nevěděla si rady. A přitom stačil jen lidštější přístup. Stačilo dívku vyslechnout, pobavit se s ní, rozebrat s ní celou situaci a říct jí, aby promluvila se svým nenarozeným chlapečkem v bříšku, omluvila se mu, že ho po celou dobu zanedbávala a nevěnovala mu pozornost, jak sama přiznala a vystavovala ho napětí a tlaku.

Nenechat se ovlivnit 

Psychický tlak také způsobil to, že se pozastavil přísun živin v průtoku pupečníku do placenty. Není divu, její tělo se stáhlo a zůstalo v napětí. A její dítě začalo stagnovat a bylo omezeno. Děvčeti se velice ulevilo a s miminkem navázala kontakt. Přestala se vinit. Negativními řečmi svého otce a lékařů se už nenechala ovlivnit ani zastrašit. Vytvořila si nadhled. Jak se její příběh bude vyvíjet dále, je už jen a jen na ní.

Je velice smutné, že se mnoho porodníků dívá jen na fyzické zdraví matek a novorozenců a ve své jednostrannosti se už nezabývají ničím jiným.

 S pupečníkem kolem krku

Často se setkávám s příběhy, kdy se novorozenec narodil s omotanou pupeční šňůrou kolem krku. A ze své terapeutické praxe vím, že děti, které se narodí takto přidušené, se většinou na příchod do tohoto světa příliš netěší. Buď byly v bříšku maminky vystaveny různým tlakům, nebo se jim otevřel nějaký negativní prožitek z minulé reinkarnace. Tak jako Lukášovi, který mě vyhledal s problémem neustálé nedůvěry vůči všem lidem, silným nedostatkem sebevědomí, intenzivními návaly lítosti a pocitem nedocenění.

Proč si mě rodiče pořizovali?!

V regresi se dostáváme se do prenatálního období a Lukáš vypráví:

„Maminka se na mě těší, ale cítím, že toho má hodně. Pořád něco dělá a můj bratříček jí pořád zaměstnává. Maminka ho pořád nosí, věnuje se mu a mám pocit, že zapomíná na to, že mě má v bříšku. On stále vyžaduje pozornost. Moc se ven netěším. Maminka na mě určitě nebude mít tolik času, když má ještě jedno dítě.  Nechápu, proč si mě tak brzy pořizovali.“

Lukáš se rozplakal. I mně to dojalo. Tak jsem si sama pro sebe říkala, kolik žen má děti brzy po sobě. Na mysl mi ihned přišla vzpomínka na mou spolužačku, kterou jsem potkala nedávno v obchodě s velkým bříškem těsně před porodem, tlačící nákupní košík a napomínající asi dvouleté plačící dítě sedící v něm.

Na mou otázku jak to všechno zvládá, mi odpověděla: „No jsem z toho unavená, dávají mi oba zabrat, ale aspoň si to už odbudu najednou a pak budu mít klid.“

Aha, odbudu si to, ať mám pak klid. Zajímavý postoj.

Vím, že bych neměla nikoho posuzovat a odsuzovat, ale v tu chvíli mi miminka v bříšku bylo líto a řekla jsem si, jak je důležitý klid pro toho malého tvorečka tam, vždyť on to všechno vnímá a na mysl mi přišel právě Lukášův příběh.

Lukáš v regresi pokračuje:

„Cítím pořád tlak, stále se mnou něco třese, tak moc bych chtěl klid. Když už usnu, tak mě za chvilku zase něco probudí. To maminka vstává k malému bratříčkovi. Slyším ho jak pláče. Tak moc bych chtěl odpočívat a nejde to. Pořád se to se mnou moc houpe a mám tady málo místa.“

Posouvá se do porodního času a vypráví:

„Nechce se mi ven, vím, co mě tam čeká. Vybral jsem si to sám, všechno to vím, ale přesto všechno tam nechci! Nechci se narodit. Chci zemřít…tak jako tam. Tam jsem to taky vzdal.“

Už nechci být krásná!

Kde? Ptám se Lukáše. O čem přesně mluvíte Lukáši?

„Zabil jsem se. Oběsil. Nechtěl jsem už žít. Cítil jsem se nemilovaný. Lidé mě brali jen jako loutku na hraní.“

Lukáši, vraťte se na začátek té vzpomínky a rozvzpomeňte se, kde jste. Po chvíli Lukáš pokračuje.

„Jsem žena, moc krásná. Bydlím v nějaké chýši. Beru džber, dávám si ho na hlavu a mé kroky směřují k řece. Nabírám do něj vodu a vracím se zpět, ke svému příbytku. Cestu mi však zastoupili tři muži. Jeden do mě strká a džber mi padá dolů. Je to všechno moc rychlé. Další muž ze mě strhává věci a všichni tři mě postupně znásilňují. Není to poprvé, co mě někdo zneužívá. Už nechci být krásná a mladá. Chci zemřít.“

Lukáš dále popisuje, že si bere život, protože zneužívání se znovu opakuje a on nemá v nikom zastání. Oběsil se. Tento zážitek z minulého života se mu vybavil přímo v bříšku maminky. Cítil se nedoceněný a měl strach, že bude na světě zase sám, když se maminka věnovala celé těhotenství převážně malému bratrovi a na něho v bříšku zapomínala. Plakal, když říkal, že si maminka na něho nikdy neudělala čas, nepovídala si s ním a pozornost mu věnovala minimálně. Brala těhotenství jen jako povinnost, kterou si musí odžít. Ne hezky prožít.

Z bezpečí a tepla lůna matky do surové reality

Lukáš se narodil s omotanou šňůrou kolem krku. Byl jen mírně přidušený. Mívá problémy s dýcháním už od malička. Jako dítě míval časté bronchitidy a později i astmata.

S Lukášem procházíme celé období porodu a on povídá:

„Jsem venku z bříška maminky, berou mě nějaké veliké ruce a ty mě odnášejí. Slyším jen, jak mamince říkají, že má kluka. Dávají mě na něco studeného a natahují mě. Cítím, jak pláču. Chci jít k mamince, je mi zima a mám strach, že už s ní nebudu. Chci jít zpátky k ní do bříška. Pak mě myjí a čistí. Bolí to. Do něčeho mě balí a už jsem u maminky. Jsem u jejího prsa, ale pít nechci. Je mi špatně. Mám takový pocit na zvracení. Jsem celý v křeči. Zůstávám u ní, hladí mě, ale ne dlouho. Pak mě berou další ruce a nesou pryč. Slyším plakat další děti. Pláču taky….“

Lukáš přestává vyprávět a jen pláče a pláče. Hráz emocí se protrhla a všechny emoce jdou ven.

V této fázi mi do hloubky dochází, jakým způsobem jsou přiváděny děti na tento svět a jaké pozůstatky to na nich zanechává. Skeptici mi v tomto směru oponují a tvrdí, že si nikdo nemůže nic z prenatálního období, natož z porodu pamatovat. Já si však budu stát za svým názorem a poznatky, jelikož za léta své terapeutické praxe, dokonce i ze své vlastní zkušenosti vím a jsem zcela přesvědčena, že důsledky problémů, se kterými mě lidé vyhledávají, mají většinou kořeny právě na samotném začátku jejich života.

Na závěr bych ráda dodala jednu velice výstižnou citaci, jednoho známého porodníka, která vystihuje celou tuto problematiku.

„Abychom dokázali změnit svět kolem nás, musíme změnit způsob toho, jak přicházíme na svět.“

Michel Odent

***

PRÁVĚ JSTE SI PŘEČETLI UKÁZKU Z KNIHY KARMICKÁ SINUSOIDA

Více o knize se dočtete na této stránce ZDE