KDYŽ KŮŽE VOLÁ PO LÁSCE

„Renátko“, povídám v průběhu našeho sezení ženě, kterou již od dětství trápí atopický ekzém, „co vám chce vaše kůže říct, co na vás volá a vy jí neslyšíte?“

Renátě se začne třást brada a po chvíli se rozpláče. „Ona volá o pomoc! Je unavená, je už tak moc unavená z toho, jak jí trápím, jak sebe trápím různými dietami, mastmi, bylinami, léčiteli, lékaři, léky, – už dost křičí! Copak nevidíš, neslyšíš, že odpověď si nosíš v sobě? Že je to tím, že jsi sama sebe proklela?“ křičí a po tvářích jí stékají slzy.

„Renátko, běžte do té vzpomínky toho prokletí,“ jemně vyzývám Renátku.

„Vidím plameny, vidím, jak k nim vlečou nějakou ženu, křičí jako šílená a ukazuje na mě prstem…, já stojím na takovém dřevěném povozu, mám bosé a špinavé nohy, roztrhané oblečení a jsem v tom voze zavřená. Vypadá jako cela, ale na kolech. Je dřevěná. A já tam stojím a třesu se… Mám nějaké výčitky… Ano, něco si vyčítám… Já, já odsoudila na smrt moji kamarádku…, já si vymyslela, že je čarodějnice…, záviděla jsem jí, že je krásnější…, že se kolem ní točí více nápadníků…, že má tak krásnou a bezchybnou pleť…, a náš kněz, ten se o ni také vždycky zajímal…, jenže ona ho odmítala a já jsem mu napovídala, že má pletky s ďáblem…, že s ním obcuje, chodí v noci na byliny. Na ty byliny jsme chodily spolu, to je pravda, a lidé o tom věděli. Jenže pak Ellu odsoudili a teď, teď za to pykám i já, protože její otec…, on hned potom za mnou přišel a křičel na mě, že pokud Ellu odsoudí, budu za to pykat i já…, a teď tady stojím a tak moc se bojím, tak moc je mi to všechno líto! Tak moc líto! Proklínám se! Proklínám se celá, za to, co jsem způsobila! Zasloužím si hořet, zasloužím si bolest! Nic jiného si nezasloužím!“

Dále Renča popisuje celý ten proces upálení své kamarádky i  její vlastní.
Emoce byly silné a přiznám se, že i se mnou to dost cloumalo.

„Renátko, v jakém rozpoložení odchází vaše duše z těla, co prožívá?“

Okamžitě odpovídá: „Prožívá úlevu, že už necítí tu tíhu a bolest fyzického těla, ale cítí zároveň velkou marnost, smutek, stud, únavu…, a také ví, že si zaslouží trest, zaslouží si něco, co jí bude stále tu její zradu připomínat!“

Obě mlčíme. Ta síla jejího výroku se nedá slovy popsat.
Avšak vedu Renču dále.

„Reni, kam putuje vaše duše dále, do jakého dalšího života?“

„Duše se bojí, proto dlouho čeká, dlouho je připoutána k tomu místu tam, kde žila a kde jí upálili…, často se tam vrací a hledá všechny ty, co jim způsobila bolest…, trvá to dlouho…, nechce se narodit…, bojí se…, má strach…, ale pak mě nějaká vyšší síla táhne nahoru…, ke světlu a pak cítím, vím, že se musím znovu narodit…, že přišel můj čas…, i čas těch…, které potřebuji potkat…, naše duše se už přitahují navzájem…, a budou tam čekat…, v tělech…ale já se pořád bojím…“

Renáta dále popisuje první okamžiky u maminky v bříšku.

„Cítím se tam sama, opuštěná, maminka jako by neexistovala…, vůbec jí necítím…, jen cítím, jak mi hoří tělo…, chce se mi křičet! Mami, pohlaď si to břicho! Mami, chci cítit tvou lásku, pohlazení a tak je to i po narození, má kůže touží po lásce a po pohlazení a maminka mi to nedává…, neumí to…, nejde jí to…, ona, ona je Ella! A já se jí nedivím!“

To vysvětluje mnohé.

Do dotazníku Renáta uvedla, že její maminka je hodná, ale odtažitá, neumí dávat lásku najevo pohlazením, hezkým slůvkem, povzbuzením, jakýmkoliv fyzickým projevem. Otec Renátě zemřel, když byla ještě malá. Na rakovinu slinivky. Renáta v dětství velice trpěla tím, že se cítila sama, nemilovaná, nepochopená, unikala do svých vlastních světů. „A pocity viny, mám pořád, nějaké nedefinovatelné pocity viny.“ – Napsala.

Vedu Renátu dál, do vzpomínek z dětství a ona se popisuje jako malé miminko, ležící v postýlce. „Mamka si mě nevšímá, mamka pořád běhá po bytě a uklízí, pere, žehlí a pak jsou tady ještě mí dva starší bratři, takže jí času navíc moc nezbývá…, ale na kousíček pohlazení, na kousek přivinutí by si ho najít mohla, …- prosím mami, tady jsem, tady! Dotkni se mě, prosím… přestaň pořád muset a zastav se! Copak nevidíš, že jsem nemocná? Že chci být nemocná, aby sis mě už konečně všimla? Že když budu nemocná, určitě mě přivineš a pohladíš? A pak mi tělo rudne a já se vidím, že pořád chodíme po doktorech. Nic nepomáhá. Až teď, když o tom mluvím, cítím v sobě tak velkou úlevu…, poprvé v životě cítím úlevu…“

Udělaly jsme s Renátkou ještě spoustu dalšího vedení, včetně procházení rodových linií a odpuštění.

Renáta se mi na závěr přiznala, že nic neočekává a aby se mohla uzdravit, musí celou situaci i svůj stav přijmout. Přestat s ním bojovat. Přestat bojovat s ekzémem.

Bojovat s maminkou – Ellou, ke které si bude hledat cestičku.
Nacházet cestu ke svému tělu, jak mu sama dát více lásky, sebelásky a pohlazení, protože to je ten nejdůležitější krok k uzdravení.

Renáta. Příběhy z mé praxe / Životní číslo 4

Právě jste si přečetli ukázku z knihy CESTY DUŠE V ČÍSLECH A ZNAMENÍCH

Více o knize se dočtete ZDE