Patricie. Žena s pomačkanou duší…

„Ptám se sama sebe.
Kde jsou hranice týrání ať už psychického, či fyzického? A kde jsou hranice sexuálního zneužívání? Mockrát jsem si během svého života kladla tuto otázku, co je přijatelné a co už ne a neznala na ni odpověď.

Nyní už ji znám. Tam, kde si je nastavíme každý sám za sebe!

Muži mne, stejně jako spoustu z vás (byť si to třeba nemyslíte), většinou zneužívali.
Naštěstí jsem nikdy nebyla násilně týraná. O to to bylo lepší, ale také horší.
Vy bité a fyzicky týrané, si možná řeknete, zda jsem nespadla z višně a zda mi dochází, jaké to je, pokud muž ženu třeba shodí ze
schodů a pod nimi do ní ještě kopne.
Ne, nevím. A nechci to vůbec srovnávat. Ale také vím, že jsem si mockrát přála být udeřena. Ne, že bych toužila po týrání, ale proto,
že rány a modřiny lze ukázat.
Člověk pak může křičet do světa – podívejte se, on je agresor,
on mě bije.

Já byla týraná psychicky a sexuálně, navíc od muže, který byl pokládán za dokonalého manžela a otce. Jenže to není ve skutečnosti
o křiku, o pomoci zvenčí, je to o tom, naučit si sama sebe vážit, sama
sebe milovat. Bez toho se z toho nedá vystoupit.

Co vyzařujeme, to sklízíme. Čemu věříme, toho se nám dostává.
Nedáváš-li úctu a lásku sama sobě, od okolí ji nedostaneš. Věříš-li, že jsi méněcenná, či dokonce nic, tak prostě budeš.
Když pominu souvislost s hlubokou minulostí a karmou, tak mi mé hraniční limity nastavili mí rodiče.

Nikdo mě neočekával, nikdo mne tu nechtěl, byla jsem jen problém.

Při regresní terapii jsem v bříšku necítila žádné spojení s mou matkou. Nikdo na mě nemyslel, nikdo o mě nestál, rodiče
jen řešili problém.
Po narození jsem hodně plakala, zřejmě jsem se hlásila, aby si mě
konečně už někdo všiml. „Haló, rodiče, já jsem tady, já vaše dcera.“
Od otce se mi dostalo pozornosti v podobě facky (byly mi 2 měsíce). Další zkušenost, která mé hranice velmi výrazně ovlivnila, je
z dětství a odhalila se mi v regresi.

Jsem čtyřletou holčičkou, je krásný slunečný den a jdu se svým tatínkem, který mne drží za ruku, na procházku. Mám na sobě květované lehké šatečky se sukýnkou nad kolena. Jdeme pěšinou k mostu přes řeku, kolem nás je nádherná svěží zelená louka. Za mostem se
dáváme úzkou pěšinkou podél řeky, až přicházíme k ruinám starého domu. Vedle ní mě tatínek pokládá do trávy.

Již před mostem jsem věděla, co mne čeká a nechtěla jít dál. Nechtěla si v terapii přiznat, že jdu s otcem, nechtěla jsem zabočit na
tu pěšinu a přemlouvala své vlastní pocity, že se musí mýlit. Má hlava křičela, že to nemůže být pravda, že tou cestou jsme určitě nešli.
Uvnitř jsem však cítila, že lžu sama sobě.

Ester mě pak vyzvala, a řekla mi, ať vystoupím z těla a vše jen nezúčastněně pozoruji.
Tatínek klečí u mých nohou, vyhrne mi sukénku, svlékne kalhotky – vše probíhá jemně a s otcovskou láskou. Zasouvá mi svůj prst do
vagíny a po chvíli i penis. Cítím, jak mi krev stéká po zadečku.

Jsem zmatená, nevím, co si mám o všem myslet.

Cítím, že to není v pořádku, ale tatínek by mi přeci nikdy neublížil. Jsem tak zmatená!
Nemám žádnou odpověď, je ve mně prázdno. Vše v sobě mažu. Nedokáži to přijmout, nedokáži s tím ani bojovat a tak to popírám.
Zakrývám tuto vzpomínku na příštích víc než 40 let plátnem, na kterém je malé děvčátko v květovaných šatičkách na louce a vnímá
jen tu louku. Svět není zlý, svět je krásná zelená louka a vše ostatní,
co se mi vkrádá do myšlenek, je jen můj výplod.

Svět není zlý, to já
jsem zlá, že si to o něm myslím.

Ester mi pokládá ještě otázku, zda se to opakovalo vícekrát.
Vidím velmi ostře zářivou, jasně červenou barvu a i zřetelně strukturu povrchu gauče u nás doma (pořád ho máma má, jen je již
notně vybledlý) a odpověď zní ano.

Dál už mě Ester netrápí.

Úplně stejně jsem reagovávala dlouhé roky. Nikdy jsem nedokázala uvěřit, že mi chce někdo ublížit. Nechtěla jsem si to přiznat,
nechtěla vidět pravdu, nechtěla si přiznat, že svět je i zlý. Na každou zkušenost jsem pověsila plátno a přemalovala ji. Přesvědčovala jsem
sama sebe, že to vše jen nějak asi špatně chápu.

Člověk s nepomačkanou duší asi nepochopí a ťuká si na čelo, jak je možné pokládat za omyl, osahávání autoritami, pokusy o znásilnění známými, používání partnerky či manželky jako teplé nafukovací panny.
Byla jsem dlouhé roky zmatená úplně stejně jako ta malá holčička.
Nejspíš to také souvisí s dáváním pozornosti, náklonnosti.

Otce si z dětství téměř nepamatuji, ale dává mi to smysl.

Chtěla-li jsem být „milována“ mužem, chtěla-li jsem, aby mi věnoval pozornost, aby o mne stál, tak jsem mu dovolila mne použít.

Matka mi dávala pozornost a něhu, když jsem byla nemocná, takže jsem byla nemocná téměř stále.
Nechtěla jsem se do tohoto světa vůbec narodit. Do takové temnoty, do takové lhostejnosti a nelásky. Z příšerné temnoty jsem odcházela už minule.

Zemřela jsem v koncentračním táboře a odcházela s pohledem na obrovskou neúctu k životu, která tam byla tak neskutečně silná.

Byla přítomna v každém atomu ovzduší. Ta temnota na tomto světě je tak neskutečně hustá, temná a těžká.

Jenže ta temnota je v nás. V nás samotných. Ta temnota je neúcta a neláska a nepřijetí. A skrze druhé, je nám to sdělováno. I přesto, že
dokáži být upřímně velmi milá, laskavá, přející, dávající, něžná, pozorná, přesto ve mně stále ještě není dost lásky k sobě, k životu, k Božímu stvoření.

Byla jsem kritizována, ponižována, znásilňována.

Psychologicky – nevážila jsem si sebe dostatečně, duchovně – nevážím si dostatečně Boha. I přes své dobré stránky neustále něco kritizuji, to a ono se mi nelíbí. Kritizuji Boha tím, že kritizuji jeho dílo a to aniž bych byla
při své lidské titěrnosti schopna vůbec pochopit širší souvislosti.

Andílci, pomáhání, obětování se, modlitby za Zemi, vegetariánství, nic z toho vám nepomůže ke světlu, nic z toho z vás samo o sobě nesejme temnotu.

Jen Láska. Láska k životu, k božímu stvoření, přijetí všeho, tak jak to je. A začít musíme u sebe.

Léčit, zachraňovat druhé, matičku Zemi, vysvobozovat uvízlé
duše, to vše je v drtivé většině jen únik od nás samotných, od přijetí nás samých sami sebou. Samo o sobě to není špatné, ale jde o náš skrytý motiv.

Jen zakrýváme vlastní temnotu bílým kabátem.

Byla jsem Ester požádána o svůj příběh.

Ale myslím, že není nakonec vůbec důležité, čím vším a jak se na mně muži provinili, navíc by
to vydalo na samostatnou a pěkně tlustou knihu.

Ať jste na tom milé ženy jakkoliv, vězte, že nejste samy. Možná
dokonce ta vždy usměvavá a upravená sousedka je na tom hůř, než vy. Možná ta protivná kolegyně z práce, co vás štve, je jen nešťastnou
týranou ženou.

Je nás vážně velice hodně, co jsme používány a zneužívány a týrány.

Ale nespílejme děvčata mužům. Skrze ně nás jen Vesmír učí, kde jsme ještě látku nezvládly.

Každý den se na sebe usmějme, každý den hledejme v sobě více lásky. Více lásky k sobě. Tak, jak dokážeme milovat samy sebe, jen tak dokážeme milovat kohokoliv, či cokoliv jiného.
Spousta nyní asi oponuje, že milují, minimálně své děti.
Nemilujete. Tedy milujete, ale jen tolik, kolik samy sebe.
Naše vztahy jsou skvělý ukazatel toho, kam jsme to samy se sebou už dotáhly, či nedotáhly.

Ani pěkná tvářička, ani pevné poprsí, ani štíhlý pas, ani postavení, ani peníze, ani vzdělání, ani znalosti, ani moc, prostě nic vám nepřinese vztah plný lásky, porozumění, pochopení, úcty, vstřícnosti.
Jen láska k sobě samé.
Patricie.“

***

Příběh z knihy VZTAHOVÁ SINUSOIDA

Více o knize