Vykradl mi dělohu

„Jsem zoufalá. Nevím kudy kam. Nedaří se mi otěhotnět a když už se to
povede, potratím. Necítím se být ženou. Nemohu dát partnerovi dítě. Nechápu,
proč se mnou Ivan ještě je. Nabízeli mi IVF, ale tohle není cesta. On to říká také.
Víme, že to má nějaký svůj vyšší smysl. Ovšem touha se pere s pochopením.
Proto zkouším různou alternativu – bylinky, homeopatika, akupunkturu,
… Myslím, že potřebuji pochopit…, něco je špatně.“ Andrea se okamžitě
rozpovídá, zatímco držím dotazník a vracíme se k jednotlivým bodům.
„ …menstruace? Tak u té trpím už od počátku. Někdy zabere až prášek.
Přiznám se, že i styk mívám občas dost bolestivý…“
V regresi otevíráme jednu Pandořinu skříňku po druhé.
„Andrejko. Vybavte si svůj první den menstruace. Jak jste se cítila…, jak jste ji
prožívala…?“ ptám se.
„Bylo to hrozné. Máma mě na to sice připravila, povídala si o tom se mnou, ale
já pořád jen plakala a plakala. Nechtěla jsem to. Vadilo mi krvácení. Teď, když o
tom povídám, bolí mě celý podbřišek.“
Vedu Andreu do energie její dělohy a Andrea si jí prochází.
„Mám z ní pocit, jako by jí někdo vykradl…, je pustá, nešťastná a bolestivá.. je
tady spoustu škaredých shluků, zbytků…, to jsou…, to je
…, to byly ty děti…, ty potraty…, ty stopy tady po nich zůstaly,“ popisuje.
„Proč tam uvízla jejich energie? Promluvte s nimi. Co vám chtějí sdělit?“ říkám.
Po chvíli promluví: „Nechtěly zůstat na místě, kde je mnoho bolesti. Proto odešly.
Cítím jejich duše a někam mě vedou. Čekaly na mě, aby mi něco ukázaly…“
Popisuje dvě krásné, zářivé, zlaté duše svých nenarozených dětí. Vedou ji do
starých vzpomínek…
„Jsme na oslavě. Babička má narozeniny. My děti si hrajeme na schovávanou.
Je večer a běháme kolem domu. Hledám kam se schovat. Lezu pod stůl.
Čekám. Najednou se zvedne ubrus a vsouká se vedle mě velká osoba. Matčin
bratranec. Je opilý a směje se na mě…“

Andrea v slzách vypráví, rozpomíná se na dávno zasutou vzpomínku
z dětství.
Matčin bratranec ji, desetiletou, osahává. Pokouší se jí líbat. Strká jí ruku mezi
nohy a snaží se jí roztrhnout kalhotky.
Andrea se nakonec ubrání, kopne ho a utíká. Od té doby už nebyla jako dřív.
Stáhla se do sebe a vytvořila si hradbu. Ochrannou zeď, která měla za úkol ji
chránit a zapomenout.
Nechám Andreu vyplakat.
Po chvíli povídá: „Proč to ti muži dělají, proč znásilňují ženy, dívky, děti? To jsou
opravdu tak zlí a bezcitní?“
„Andrejko,“ říkám jí, „zkusíte se na chvilku vcítit do role bratrance matky. Mám
jednu výbornou techniku, která umožní danému člověku, podívat se na vše
z druhé strany. Podívat se očima dotyčného, který nám například ubližuje, nebo
ho nechápeme. Pokud to dovolí, což o dovolení nejdříve požádáme, zkusíme
vcítění se. Chcete to zkusit?“ Andrea bez otálení souhlasí.
Vedu jí tedy tam, kam je třeba a ona žádá dotyčného o svolení.
„Už na mě čeká. Má výčitky, cítím to,“ vyhrkne.
Postupujeme tedy dále a vidím ji v obličeji, jak se mění její výraz.
„Podívejte se teď na sebe jeho očima. Jaké má pocity k Andree, která stojí
naproti němu?“ vyzývám jí.
„On je naprosto zoufalý. Nešťastný. Takový duševní mrzák, kterému chybí
láska. Alkohol mu dodává kuráž. Z dospělých žen má strach. Má strach ze
své matky a také ze své ženy. Obě jsou dominantní. Jeho žena ho vůbec
nepotřebuje. On chce jen pozornost a lásku. Takovou tu čistou lásku.
Bezelstnou. On se na mě nedívá jako na malou dívku. Vidí ve mně jen tu
ženskou čistotu, něhu, nezkaženost a žádnou manipulaci. To, co jeho ženě,
chybí.“
Vcítění ukončujeme vrácením se do původních rolí.
I to stačilo, aby Andrea pochopila. Ale také si uvědomila, že ho přitáhla ještě
něčím.

„Ester, když jsem řekla, že je duševní mrzák a dívala se na svět jeho očima,
zjistila jsem, že i já jsem v podobné roli. Že i já jsem svým způsobem mrzák.
Moje děloha je mrzák. Něco se jí v minulosti stalo… Cítím to…“
„Andrejko, cítíte ještě vedle sebe dušičky těch svých dětí?“ ptám se.
„Ano, stále jsou tady. A opět na mě čekají a chtějí mě někam vést,“ povídá
dychtivě.
Na nic se neptám a ona pokračuje.
„Vidím před sebou dveře. Otevírají se. Vcházím do nich. Je to malá místnost.
Taková chudobná, ošuntělá. Je tady stará dřevěná postel, otrhané tapety
s vybledlým vzorem, rozbitý noční stolek, petrolejka na něm, a vedle postele
malá dřevěná bedýnka. Vypadá jako šuplík. Ano, je to šuplík z rozbité komody,
která stojí v rohu místnosti… Slyším dětský pláč… Dívám se do toho šuplíku.
Je tam malinké dítě. Miminko. Má kolem sebe omotaný kus hadru… Natahuji
se k němu a v tom vidím spoustu krve mezi svýma nohama… Křičím… Otevírají
se dveře a přibíhají děti …, mnoho dětí, tři, čtyři, pět, šest, sedm…, sedm…,
osmý leží v postýlce. Ano! Mám osm dětí. Ale možná i víc. Nenarozených.“
Sedím jako myška a ani nedutám. Nechávám Andreu mluvit. Cítím k jejímu
příběhu velkou úctu a vím, že se povede hezky sama. Je připravená a velice
otevřená.
Vzápětí pokračuje: „Pláču a říkám dětem, ať zavolají otce. Kde je? Ptám se?
Kde je ten hajzl, když ho zase potřebuji? Děti odpovídají, že šel do hospody.

Moje dcera, Nancy, křičí, že dojde pro paní Hooperovou. Ne, ta stará
čarodějnice mě zabije. Néé, pro tu nechoď! Křičím na ni a děti zděšeně koukají
na kaluž krve pode mnou, která se rozpijí po špinavém prostěradle… Porodila
jsem sama a sama se z toho taky dostanu!…“
Andrea popisuje, jak jí opouštějí síly, krvácí čím dál více, je slabá, nemá sílu
utišit svoje čerstvě narozené dítě, nemá sílu ho nakojit, děti pláčou, její muž
se vrací opilý z hospody a křičí po ní: „Dobře ti tak. Nemáš rodit jednoho
parchanta za druhým!” A ona nemá sílu se mu bránit.
„To je jeho vina, že rodím jedno dítě za druhým. Chodí stále opilý, propíjí
veškeré peníze a pokaždé se domáhá sexu, jsem vyčerpaná, slabá, nevím, jak
z toho ven, mám strach, kdo se postará o moje děti, když odejdu…,“ vzlyká.

Žijí v chudém nájemním domě kdesi na okraji Londýna, ve špinavé a smradlavé
čtvrti, kde se to hemží zloději, opilci a lidmi na pokraji bídy.
„Nad ránem mě opouštějí síly. Slyším křik miminka, pláč dětí a nadávky muže.
Stále a pořád dokola mi nadává, že je to moje vina, že se mám zvednout
a starat se o děcka, že trochu krve mi neublíží. Cítím, jak mi život uniká z těla.
Vidím se nad svým tělem, odcházím, vzdávám to, už nemohu dále…“
Nechávám Andreu v tichosti vše vstřebat. Je zdrcená, pláče a drží se za
břicho.
„Andrejko, co prožívala vaše duše, když opouštěla tělo?“ pokládám jí tiše
otázku.
„Byla unavená. Cítila vztek, na muže, na sebe, na to, že selhala, na to, že
dovolila, aby jí muž vykradl její dělohu neustálým nuceným sexem. Na to, že
rodila jedno dítě za druhým a její děloha byla zesláblá a unavená. Cítím lítost
nad tím, že jsem tam nechala své děti, i velkou ztrátu a smutek, že to poslední
miminko zemřelo také…, chvilku po mně.
Má duše cítí bezmoc a strach. Strach z příští zodpovědnosti. Strach z porodů
a rození dětí…“
„A ten strach ze zodpovědnosti, nese si vaše duše dále na své cestě? Nese si
vaše duše ten strach ze zodpovědnosti dále na své cestě do dalších životů?“
pokládám otázku.
„Ano. Do toho současného. Bojí se být matkou. Bojí se, že opět selže.
A všechno se jí později usadilo v děloze. Tam je zdroj všeho. Veškeré bolesti.
Zrady. Strachu. Nedostatku sebe-hodnoty,“ odpovídá.
„Andrejko, jakou roli měl ve vašem životě sehrát bratranec matky? Máte pocit,
že jste se již někde v minulosti setkali?“

Chvíli mlčí a pak promluví.
„Ne. Nemám pocit, že jsme se potkali. Neznám tu energii. Přišel proto, aby
mi tím otřesem pomohl uzdravit mé ženství…, mám pocit, že se na tom naše
duše před životem domluvily. Hrajeme si role navzájem, abychom si ukazovali
zrcadla, zvedali se a léčili i skrze otřesy a traumata. Nezlobím se již na něj…, ani
na sebe…, na nikoho.“
„Ty dušičky, Andrejko. Cítíte je stále u sebe?“

„Ano. Jsou tady…“
„Zeptejte se jich, zda pro vás mají nějaké poselství, sdělení.“
Po chvilce se jí na tváři rozlévá úsměv a potichu povídá: „Ano. Mají. Vedou mě
do zahrady budoucnosti. A běhají tady dvě děti. Holčička a chlapeček. Drží se
za ruce a usmívají se na mě. Pak mi mávají a odcházejí. Vrátí se…“
Usmívá se a já vnímám, jak se celý prostor kolem Andrejky rozsvítil.
Obě cítíme klid a vděčnost.

…

Milá ženo, regresní sezení již nedělám, ale mohu tě pozvat do svého online programu LÉČENÍ ENERGIE DĚLOHY.